Prý je lidštější, než kdy byla. Sedmá řada milované antologie Black Mirror znovu varuje před budoucností, kterou může přinést technologický progres. Najde se ale ještě někdo, kdo by poslouchal?
První řada seriálu Odloučení nás tak trochu poučovala o ztrátě duše v pracovním peklu, což jsme si měli uvědomit v projektu společnosti Apple, tedy největšího korporátu ze všech korporátů, jenž si údajně najímá anti-odborové právníky, kteří mají zamezit tomu, aby se ve firmě zaměstnanci sdružovali do podobných formací.
O pár let později už je vše jedno, takže v sérii Black Mirror konkurenční Netflix vlastně hrdě a pobaveně přiznává, že první epizoda sedmé série na půdorysu nedostupného amerického zdravotnictví satirizuje platformy, do níž sama červená firma spadá.
Pokud si totiž v úvodní epizodě nemocná žena s částečně syntetickým mozkem nezaplatí výhodnější balíček služeb, bez ohledu na svou vůli klidně uprostřed konverzace pronese reklamní sdělení – což je problém, když jako učitelka žákům nevědomky promuje církevní instituce, nebo při sexu s manželem začne mluvit o viagře.
Úspěšná televizní antologie, která zvedá varovný prst ohledně moderních technologií, jenž se ale zároveň vždycky tak trochu třepotal vzrušením z toho, co jednou bude možné, vlastně stále častěji přichází do doby, kdy už nad temnými aspekty strojů kolem nás spíš unaveně pokrčíme rameny jako nad nutným zlem. Proboha, další článek o tom, jak nás AI vyhubí?
Je tak příznačné, že epizoda s inteligentními „rojníčky“, tedy digitální formou života, která za pomoci asociálního podivína infiltruje do světové sítě, patří ve spasitelské didaktičnosti svého protagonisty k těm nejslabším, ačkoli celkem chytře není ve finále jasné, co se s lidstvem po onom „zotročení“ vlastně stane.
I když se však v tomto seriálu stanete „vládkyní vesmíru“, nepřinese vám to klid, naznačuje jiná epizoda, jež by klidně mohla platit za malý horor ze stáje studia Blumhouse, v němž se šikanovaná spolužačka nečekaně vrací s kvantovým počítačem, jenž umí ohýbat realitu mnohem důsledněji než jakýkoli lidský tyran či manipulátor.
Výpočetní kapacita nové série Black Mirror ale u podobných epizod dosahuje maxima tam, kde by měla teprve začít, respektive nezamluví scénáře, které jsou často klopotně mechanické, průhledné. Dneska jim říkáme tou největší urážkou, tedy slovem content: „Mám tvůj náramek, s ním měníš ty věci!“ vykřikne hrdinka poté, co to bylo jasné i těm, kdo při sledování Netflixu koukají na mobil.
Vyvstávají tak přesně ty otázky, které by si diváci neměli klást – proč proboha v epizodě Hotel Sen točí tak příšerný remake černobílého filmu? Když je imerzivní natáčení tolik nebezpečné, proč se bojí hlavně toho, že mají vybookovaný ateliér jen na krátkou dobu?
A proč nikoho nenapadlo nechat s dvěma herečkami uvíznout ve filmu i nějakou agilní „koordinátorku intimity“, která by jim do románku pořád krafala? To by byla teprve dystopie!
Black Mirror – a ne poprvé – přes všechna technologická cinkrlátka nakonec nejsilněji pozvedávají obyčejní protagonisté jako Phillip Paula Giamattiho, jenž se v jedné z epizod snaží rozpomenout na dávnou lásku, kvůli níž cítí křivdu. Geeci, jimž je věnovaná poslední epizoda v duchu Star Treku, prominou, ale je to jeho pohled, co z téhle série utkví v paměti nejvíc.
The post Black Mirror hledí do budoucnosti, kde jsou seriály poněkud mechanické appeared first on Forbes.
