Lavičky, přístřešky, stojany na kola, koše, židle i stolky – vše v krásném designu, na který je radost pohledět jak cestou do práce, tak při prozkoumávání zahraniční metropole. Česká společnost Mmcité navrhuje, vyrábí a prodává městský mobiliář téměř do celého světa. Z uherskohradišťské firmy, která loni opět překročila miliardu korun v tržbách, se stal jeden z lídrů svého oboru nejen v Evropě, ale i v Americe.
Pobočky má v deseti zemích světa, ostaně skoro osmdesát procent výroby jde na export. Kromě Česka firma vyrábí i v Mexiku, Brazílii a teď – i kvůli americkým clům – chystá rozjet vlastní výrobu v USA. Za sebou má ale i nedávnou akvizici společnosti Kovostal, se kterou připravuje zakázku pro O2 arenu.
Zakladatel firmy, která předloni vstoupila na burzu, David Karásek se stále kromě samotného byznysu věnuje i designu a navrhování městského mobiliáře. A v rozhovoru pro Forbes mimo jiné říká, proč jsou dotace zlo a proč by mělo i v Česku na burzu jít mnohem víc firem.
Jaký dopad na vás mají americká cla? Vyvážíte tam vlastně z Evropy nebo jižní Ameriky?
Dopad je citelný. Do USA vozíme hodně z Brazílie a Evropy, ono je to totiž z hlediska cel, dopravních nákladů i lhůt celkem jedno. Původně jsme mysleli, že budeme trh USA zásobovat z Mexika, ale nakonec většina výrobků v Mexiku se prodá rovnou v téhle zemi.
Co s vámi dělají hrozby Donalda Trumpa na závratné výše cel?
Kdyby byly kolem 25 procent, nebyl by to zas tak velký problém. Ale teď jsou na padesáti procentech a to už samozřejmě cítíme. Proto řešíme, že některé věci se určitě budou vyrábět v USA.
To je tak snadné?
Úspěšně jsme rozjeli výrobu v Brazílii, začali jsme úplně z ničeho a funguje to. Už máme tu zkušenost, umíme převést nebo zahájit produkci i jinde. Když budeme chtít, tak to celé budeme vyrábět v Americe.
A chcete?
Primárně nechceme. Ale možná s tím kvůli clům začneme. Už jsme tam rozjeli konkrétní kroky, našli jsme si partnery a děláme s nimi první prototypy, které hodně napoví, jak rychle to půjde dál. Za současných tarifů to ekonomicky vychází a i když by se cla do budoucna snížila, bude to dál dávat smysl.
Jak to?
Čekám, že díky výrobě v USA budeme atraktivnější pro americké zákazníky bez ohledu na tarify. Budeme tak i schopní dodávat věci rychleji, což nám pomůže v konkurenčním boji.
Jak velké investice s tím spojené plánujete?
V první fázi to bude hlavně investice do lidí. Musíme sestavit správný tým, to je základ. To další pak uvidíme.
Znamená to, že budete vyrábět méně v Česku, když rozejdete novou výrobu v USA?
Ne, vůbec to neznamená, že bychom tady snížili výrobu. Produkce v USA bude pro tamní trh, kde hodláme zvýšit prodeje, potenciál je tam obrovský.
Kromě Česka vyrábí mmcité i v Brazílii, jak to tam funguje?
Velmi dobře, ale samozřejmě je to problematické třeba kvůli kurzu, který se hýbe, a také tam není taková kupní síla. Na druhé straně je to velký trh a je tam dost projektů, kde se uplatníme. Na začátku jsme tam bojovali, ale poslední čtyři roky se to stabilizovalo a i díky tomu, že jsme z Brazílie začali vyvážet do USA, je tam ta výroba už docela velká. Dělá se tam pětina celé naší produkce.
Ta pak míří vedle USA do dalších zemí jižní Ameriky?
Primárně je to pro Brazílii, která je ale fakt dobrodružný trh, jeden rok se tam třeba zastavily všechny velké stavební projekty, protože v korupční aféře pozavírali celý management asi pěti největších stavebních firem. A celý ten byznys v Brazílii se zastavil. Ale i z Brazílie vyvážíme, nedávno jsme odtamtud vezli něco do Finska a taky jsme tam dělali projekt do Mekky v Saúdské Arábii.
Co jste vyráběli do Mekky?
Tam jsme dodávali 1500 laviček a přes šest set odpadkových košů do největšího moderního infrastrukturního projektu ve městě. Na našich lavičkách seděl i král Saúdské Arábie. I teď tam dodáváme pro řadu projektů, posledním příkladem je přístřešek se solární fotovoltaickou střechou, který tam budeme posílat tento týden.
Proč jste do Mekky vyráběli v Brazílii a ne v Česku?
Jednoduše z kapacitních důvodů. Byla to velká zakázka, kterou bychom u nás nezvládli kvůli dalším zakázkám udělat. I proto máme tu výrobu v Brazílii, abychom mohli lépe rozložit síly.
Jak vypadá situace na trhu? Předloňský rok, kdy jste vstoupili na burzu, jste měli rekordní, loni jste v obratu zase překročili miliardu korun. Jak to vypadá teď?
Vracíme se na klidnou, lehce stoupající křivku. Víte, třeba loni jsem měl pocit, že jsme toho moc nestihli, a nakonec to dopadlo až překvapivě dobře. Teď máme fakt zajímavé novinky, které jsou hodně atraktivní pro obchod. Protože když děláte design, tak vždycky máte něco, co je víc zajímavé třeba pro média, mluví se o tom, ale pak musíte mít i univerzální vojáky, kteří oddřou tu byznysovou práci. A teď máme velmi dobrý feedback od našich obchodníků například z Francie, že se tam naše věci hodně líbí. Tak uvidíme.
Loni jste koupili výrobce tribun a sedadel Kovostal, jak funguje propojení s mmcité?
To je zajímavé, protože v mobiliáři řešíme menší projekty a je jich daleko víc. Proti tomu Kovostal dělá řádově větší projekty.
Na čem teď děláte?
Budeme dělat O2 arenu, vyměňovali jsme tam všechna sedadla a teď tam budeme dělat teleskopické tribuny. Řešíme samozřejmě i jiné haly a jeden velký stadion do Izraele s dvaceti tisíci sedadly, což může být zajímavé, ale samozřejmě náročné. Kromě toho začínáme realizovat projekt v Jihlavě, kde ve spolupráci s architekty Chybík–Kryštof děláme halu, pro kterou jsme i navrhli speciální sedačku pro Jihlavu. A v Miláně jsme nedávno představili novou lavičku ve spolupráci s italským studiem.
Zaměstnává vás vlastně víc obchod nebo design?
Samozřejmě řeším efektivitu firmy, náklady, procesy, musí se to pořád vylepšovat, protože režie jdou stále nahoru.
Máte vůbec čas sám na design? Mluvíte do něj?
Jistě. Mám designéry, kteří přinášejí vlastní myšlenky a rozkreslují ty věci, ale já jednak udávám koncept a taky mám poslední slovo. Něco i sám celé navrhuji. Ale je fakt, že bych na to potřeboval víc času.
Musíte se úplně odstřihnout od okolí, abyste mohl navrhovat, nebo to je běžná součást dalších pracovních činností?
Jsem zvyklý, že se to nedá moc plánovat, neustále přicházejí nové výzvy, které musíte řešit hned. A to může být i v pozitivním smyslu, třeba se objeví nějaká příležitost a vy ji nechcete nechat ležet. Rád bych měl na design víc času a klidu, ale jsem zvyklý, že to dělám ve chvílích, kdykoli to jde. Třeba letos v zimě na lyžích jsem vymyslel jednu pěknou věc. Z toho mám radost.
Co to bude?
Stojan na kola. Už se to kreslí. Myslím, že by mohlo být fajn. Jenže to se člověku někdy tak zdá, ale když se to udělá v reálném měřítku, zjistíte, že to není žádná sláva.
To se vám stává i po těch letech praxe?
No jasně. Člověk se zamiluje do nějaké ideje, nakreslí si to a říká si, to je ono. V realitě to pak už ale fungovat nemusí. Udělat dobrý výrobek není žádná legrace. Musí to být skvělý, musí to se líbit lidem a musí to uspokojit vás.
A musí to stát nějaké rozumné peníze?
Právě! V tom, jak se design běžně prezentuje v médiích, většinou úplně odpadá ekonomika. V reálu to je ale klíčové. Úkol designéra je, že musí vymyslet, navrhnout věc, která člověka emocionálně nějakým způsobem vzruší, má estetickou úroveň, ale zároveň se vyrobí za určité peníze.
Pohybujeme se na poli, kde čelíme věcem, kde je v podstatě jenom materiál. Ale my do toho musíme dát ještě tu přidanou hodnotu. U nás nikdo za design jako nějakou luxusní přirážku neplatí. S designem se tak nějak počítá, ale výrobek zároveň musí být funkční, musí vydržet a musí být za cenu, kterou diktuje konkurence. Takže spousta krásných nápadů padne pod stůl, protože jsou sice pěkné, ale na trhu nemají šanci.
Jak vidíte letošní rok?
Vracíme se na mírně vzestupnou křivku, ale samozřejmě doba je velmi rozkolísaná, což vám asi řekne každý na trhu. Nikdo neví, co bude a to se týká i cel. Ale my třeba teď máme problém, že se nám zhroutil maďarský trh, protože Evropská unie potrestala Maďarsko, které přišlo o peníze z fondů.
Přijde mi hrozné, že Evropská unie nejdřív státy naučí na dotace jako na drogu a pak jim to vezme. Víc, než bychom chtěli, je rozkolísané i Rumunsko, ale na druhou stranu se nám hodně daří v Rakousku, kde překonáváme plány. Po útlumu se zase rozjíždí poptávka v Izraeli a určitě se také rozhýbe Amerika.
Jaký podíl má u vás vlastně export?
Je to kolem osmdesáti procent. Je velmi podstatný, ale samozřejmě Česko je pro nás důležité taky, i když tady se už růst nedá. Největší potenciál růstu vidím v Americe, tam jsme pořád ještě malí a chci se na to hodně zaměřit. Jinak je pro nás důležité Polsko, Slovensko, Francie, Itálie a Brazílie.
Jak to prožíváte, když se objevují vystoupení amerického prezidenta, jak uvalí ohromná cla na zboží z Evropy?
Beru to tak, že všechny tyhle věci mají nějaké řešení. V médiích je to často mnohem dramatičtější, než jak to pak vypadá v reálu. Někdy je potřeba trochu počkat, neukvapit se. Svět je takový barevný.
Funguje vlastně jedna kolekce pro všechny trhy, kde působíte, stejně? Nebo se liší to, co se líbí a prodává v jednotlivých zemích?
Vždycky tvoříme celé kolekce pro všechny trhy a stejně, jako je důležitý design výrobku, tak je důležité i celé sestavení kolekce, aby dávala smysl. Designujeme a vyrábíme primárně pro architekty, kteří je pak používají ve svých projektech. V jednotlivých kategoriích, jako jsou lavičky, odpadkové koše, stojany na kola nebo přístřešky, máme různé stylové polohy. Něco je masivnější, něco odlehčenější, něco je geometričtější, něco je organičtější tak, aby se to uplatnilo v nejrůznějších projektech ve veřejném prostoru.
Je něco jiného, když děláte náměstí v historickém centru v Evropě a něco jiného v super moderním developmentu v Dubaji. Ale na druhou stranu máme právě mnoho výrobků, které pokrývají všechno. A to je to nejtěžší, navrhnout věci, které budou fungovat všude.
Takže děláte jednu kolekci pro všechny trhy?
Ano. V podstatě žádný trh není nějak zásadně odlišný. Jasně, něco se někde prodává víc, jinde třeba moc ne. Ale to může souviset i s normami.
Takže jde spíš o ty funkční věci než o ty estetické…
Určitě. Architektura je hodně zglobalizovaná. Kdybych vám ukázal naše projekty v pěti šesti zemích, tak nepoznáte, co je v Polsku, co v Dubaji, Americe nebo třeba ve Francii. A pro nás je to fajn, protože můžu stejnou věc uplatnit na Blízkém východě i v Kanadě.
Jaké jsou dnes trendy v městském mobiliáři? Je nějaký typ výrobků, kde vidíte potenciál, na co byste se chtěl zaměřit?
Spíš se proměňují věci v rámci jednotlivých kategorií, někdy je potřeba udělat spíš ekonomicky výhodnější produkty, jindy zase náročnější a dražší. Rozšiřujeme oblast věcí, které jsou vhodné do poloveřejného prostoru, které nejsou ukotvené. Dlouho totiž platilo, že městský mobiliář musí být přikotvený, ale to se teď mění. V tomhle segmentu mám několik nových věcí a chci to dál rozvíjet.
Dneska jsou například hodně trendové městské židle, které se jen tak dají postavit třeba někam do parku s rizikem, že ji někdo odnese domů. Pochází to z Francie, odkud se to po sto letech začíná dostávat i k nám. Teď máme novou robustní židli, která vydrží všechno, ale ani není těžká, takže se hodí klidně i na soukromou zahradu. A také děláme čím dál víc věcí pro stínění, což souvisí s teplejším počasím ve městech. Čekám, že to bude ještě větší téma.
Jak vlastně produkty testujete?
Selským rozumem a samozřejmě pevnosti testujeme i v počítači. I když realita je pak někdy jiná.
Jak to myslíte?
Třeba máme takový přístřešek, baldachýn na jedné noze. A prototyp se hrozně hýbal a nakláněl. Statisticky to vycházelo, ale lidi by se pod tím necítili dobře, takže jsme to zesilovali čistě kvůli pocitu, aby se lidé nebáli, že to je příliš křehké.
Na jakých zakázkách teď pracujete?
Jednak s Kovostavem chystáme stadion do Izraele, jak jsem zmiňoval. Máme i rozjednanou jednu arénu v Las Vegas. Sice ne velký, ale zajímavý projekt bude na platformě lanovky u Mont Blanc. Tam už jsme dřív něco dodávali a teď tam budeme znovu.
Máme také novou zakázku na jedno zajímavé autobusové nádraží ve Francii a rozjetý je i projekt pro Jeruzalém. Také děláme na velkém projektu v Athénách, kde probíhá rozsáhlý redevelopment na bývalých olympijských sportovištích. A jeden zajímavý projekt máme pro jednu mexickou loděnici.
Jste silní v Evropě, působíte i v jižní i severní Americe, kde vidíte další potenciál pro růst?
Nemám nějaký konkrétní plán, jen chci tu firmu rozvíjet a růst, ale rozumně. Takže nemám nějakou super ambici rozšiřovat počet trhů, protože ani není moc kam. Ale určitě chci, abychom zlepšili naše postavení v Japonsku, kam je velmi těžké se dostat, ale zároveň tam není veřejný prostor tak dobře vybavený jako tady nebo v Americe, takže tam je potenciál.
Singapur a Hongkong, kde jsme, by se mohl také rozvíjet ještě lépe, ale naopak se nehrneme do Číny. Opravdu velký potenciál vnímám v Americe. Dobře růst můžeme ovšem i v Německu, ve Francii i v Itálii.
Jak to vypadá, když cestujete po světě? Fotíte si, kde mají jaké lavičky?
Jasně! Mám docela bohatý archiv, všímám si pěkných věcí.
Co vás zaujalo naposledy?
To možná není zrovna pozitivní příklad, ale teď jsem zrovna byl v Kodani, kde všichni jezdí na kole. A lidi to sice neradi slyší a já sám tam taky jezdím na kole, ale jednak ta všudypřítomná parkující kola vytvářejí nepříjemný vizuální smog a jednak se tam člověk necítí úplně bezpečně, když ho z každé strany může kolo srazit.
Jak prožíváte kondici mmcité na burze?
Moc to nesleduju. Ale říkám, že tím, že jsme vstoupili na burzu, máme najednou spoustu spoluvlastníků, akcionářů, ale všichni máme stejný zájem. Já chci, abychom byli v zisku, abychom mohli vyplácet dividendy, protože z toho žiju, a tím pádem pracuju i ve prospěch akcionářů. Těší mě, že je akcie v podstatě na dvojnásobku proti IPO, ale že bych sledoval, jak se hýbe, to ne. Nejsem žádný investor, ale jedna věc mě vážně rozčiluje.
Jaká?
Je příšerné, že burzovní trh v Evropě není sjednocený. A že tady jsou masivní dotace, které považuju opravdu za zlo. Nám to samozřejmě pomáhá, protože hodně projektů, které děláme pro města, jsou z dotací. Jenže kdyby dotace nebyly, tak by ty projekty byly taky.
Bylo by jich sice méně, my bychom byli třeba o třicet procent menší, ale byly by. Stát by měl naopak rozvoj byznysu podporovat skrze burzu. Firmy by na ni vstupovaly a stát by místo dotací investoval do akcií. Nebyl by to dárek jako dotace, ale investice. Pak by stát prodal akcie a vydělal by na tom.
Nebo taky ne, ne?
Jistě, že je vždycky nějaké riziko, ale když by to stát dělal přiměřeně konzervativně, tak by skončil alespoň na svém, nevydělal by ani neprodělal, ale peníze by pořád měl. Navíc by se na to nabalili další investoři a celý trh by se pořádně rozhýbal. Určitě by to bylo efektivnější než systém dotací, kdy jdou ohromné částky jen na jejich obsluhu a celou byrokracii. To je šílené plýtvání.
The post Dotace jsou opravdové zlo. Přestože zrovna nám hodně pomáhají, říká šéf mmcité appeared first on Forbes.
