Rozsáhlé reformy papeže Františka uklidily část nepořádku ve skandály sužované Vatikánské bance, za jeho vlády ale také značně zchudla místní pokladna. Zkusme nahlédnout do nejasné finanční budoucnosti Svatého stolce.
Volba nového papeže zastihla katolickou církev v poměrně kritické době. Panují teologické rozpory ohledně celospolečenských témat, jako třeba zda by kněží měli mít právo uzavírat manželství, otázka práv homosexuálů nebo například názor na rozvody.
Podle vatikánských zasvěcenců však náboženské otázky nebudou jediné, o nichž bude 135 kardinálských účastníků nadcházejícího papežského konkláve diskutovat. Podle některých je třeba přihlédnout také k odbornosti v oblasti řízení a tomu, kdo by mohl být dobrým „CEO Vatikánu“.
Svatý stolec totiž není pouhé duchovní útočiště pro 1,4 miliardy katolíků po celém světě. Vatikán je suverénní stát s diplomatickým zastoupením ve 183 zemích. Ačkoli tedy příští papež musí být náboženským učencem a dobrým řečníkem, hodily by se i schopnosti špičkového generálního ředitele. Jak se před dvanácti lety po volbě Františka slavně vyjádřil sloupkař Thomas Reese z National Catholic Reporter: „Chtějí Ježíše Krista s titulem MBA.“
Papež je nedědičným monarchou a má větší výkonné pravomoci než kterýkoli generální ředitel na světě. Nemusí se navíc zodpovídat žádné správní radě ani akcionářům. František během svého působení udělal více než kterýkoli jeho předchůdce, aby přiměl Svatý stolec přizpůsobit se moderním finančním praktikám a přestat fungovat ve stínu, bez dohledu a bez kontrolních mechanismů.
Navzdory všem svým reformátorským ambicím však musel František často bojovat v tajné vnitrocírkevní válce s vatikánskými byrokraty. Tradicionalisté, kteří by chtěli Františkovy reformy zrušit, potřebují nového pontifika, který by historický význam nově zavedených změn nerespektoval. Papež, který nebude zároveň dobrým generálním ředitelem, by mohl snadno otevřít dveře zpět do špatných starých časů Vatikánu.
V roce 2012, rok před nástupem Františka do papežského úřadu, vydal Výbor expertů pro hodnocení opatření proti praní špinavých peněz a financování terorismu (známý jako Moneyval) rozsáhlou zprávu o historickém auditu skandály zmítaného Institutu pro náboženská díla (IOR) obecně známého jako Vatikánská banka. Poprvé v historii tak měla veřejnost možnost nahlédnout pod pokličku financí Svatého stolce.
V té době měl IOR na 33 tisících účtech aktiva v hodnotě více než osm miliard dolarů. Banka byla od svého vzniku v roce 1942 středem mnoha skandálů, od vydělávání na nacismu až po četné případy praní špinavých peněz.
Zpráva Moneyvalu uvádí, že Vatikán nedodržuje polovinu z pětačtyřiceti směrnic. Ze šestnácti „klíčových a základních doporučení“, která musel Vatikán splnit všechna, aby se mohl kvalifikovat na bílou listinu Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), jich nesplňoval hned sedm. A nevyhovující známku dostala také kontrolní skupina banky, Úřad pro finanční zpravodajství (AIF).
Když byl František v březnu 2013 zvolen na Svatopetrský stolec, církev ve velkém ztrácela stoupence v Latinské Americe a Africe, zejména ve prospěch letničního hnutí. V prvních letech jeho úřadu hned několik amerických diecézí vyhlásilo bankrot kvůli rozsudkům a finančním vyrovnáním z případů sexuálního zneužívání.
Jako jezuitský kněz z Argentiny, který byl velmi skeptický vůči kapitalismu, František – který převzal své jméno od svatého Františka z Assisi, zastánce chudoby a přísnosti – slíbil, že bude reformátorem, že vyčistí způsob vatikánského podnikání, a zavázal se k větší transparentnosti. Ve dnech po svém zvolení zašel papež František tak daleko, že prohlásil: „Ó, jak rád bych měl chudou církev a pro chudé.“
Zavedená pravidla
František při svém nástupu zdědil byzantský systém zavedený v šedesátých letech minulého století, v rámci kterého na finance Svatého stolce neformálně dohlížel Státní sekretariát. Správa dědictví Apoštolského stolce (APSA) mezitím fungovala jako centrální banka a byla zodpovědná za hmotný majetek, který zahrnuje mimo jiné více než pět tisíc historických, obytných a komerčních nemovitostí v Itálii, Francii, Švýcarsku a Spojeném království.
Rozsah toho, co církev vlastní, je opravdu široký. Jsou to budovy ve stylu Beaux-Arts v centru Paříže, ale i dvoupatrové jednotky, v nichž sídlí obchod Bulgari v luxusní londýnské čtvrti Mayfair. Je zde také nespočet architektonických skvostů, včetně baziliky svatého Antonína ze čtrnáctého století v Padově – nemovitosti, které však církev považuje doslova za bezcenné, protože historická a umělecká aktiva oceňuje symbolickou cenou jedno euro za nemovitost.
Prefektura pro ekonomické záležitosti Svatého stolce je pověřena správou kuriálních rozpočtů a bilancí. Dále je zde IOR, který je řízen odděleně od kurie, a Vatikánský městský stát, který získává příjmy ze vstupenek do Vatikánských muzeí a z prodeje poštovních známek, mincí a suvenýrů.
Zpráva Moneyval mohla posloužit jako návod pro reformu IOR, ale František zaskočil některé zasvěcené pracovníky Vatikánské banky prohlášením, že pokud instituci nebude možné od základů změnit, zváží její zrušení. Nebyl ve funkci ani rok, když vydal historický dekret o zřízení nového oddělení, Sekretariátu pro ekonomiku. Ten převzal většinu povinností, které měl Státní sekretariát, APSA a prefektura, a získal tak bezprecedentní moc nad vatikánskými financemi.
Požadována od něj byla větší transparentnost. František si do čela tohoto úřadu vybral jednoho ze svých nejbližších poradců, australského kardinála George Pella. Pell se zodpovídal pouze papeži a třem nově vytvořeným orgánům oprávněným kontrolovat rozpočty téměř dvou desítek kuriálních divizí, které se dosud nikomu zodpovídat nemusely.
Foto Kerry Myers, Wikimedia Commons, CC-BY 2.0
S Františkovou podporou v zádech Pell nařídil, že veškeré prostředky, které Vatikán obdrží z vnějších zdrojů, musejí být uvedeny v jeho rozvaze. To rázně ukončilo běžnou praxi skrývání velkých darů od lidí zvenčí, kteří se snažili ovlivňovat církevní politiku. A poprvé v historii František do Vatikánu přizval profesionálního externího auditora, společnost PricewaterhouseCoopers (PwC), aby prověřil každý účet a rozpočet.
V roce 2014 František oznámil, že Vatikánskou banku nakonec nezavře. Místo toho ji zcela reorganizoval. Investiční činnost IOR – banka v té době disponovala aktivy v hodnotě 8,2 miliardy dolarů, včetně 4,6 miliardy dolarů ve spravovaných aktivech – přesunul do nové divize. Vyměnil také šéfa a jednotlivé ředitele banky za skupinu Evropanů a Američanů s rozsáhlými zkušenostmi v oblasti soukromých financí a na Wall Street.
V den velké reorganizace zveřejnil IOR svou výroční zprávu za rok 2013. Byl to další důkaz, že František zásadně mění způsob, jakým Vatikán podniká. Ve sledovaném roce bylo uzavřeno asi 3,5 tisíce účtů IOR, z nichž mnohé patřily italským ultrabohatým a politickým mocipánům.
Františkova restrukturalizace Vatikánské banky znamenala, že bude instituce sloužit především jako platební služba a finanční poradce pro katolické charitativní organizace, řeholní řády a zaměstnance Vatikánu. IOR již nemělo obchodovat s nemovitostmi a akciemi.
Na tiskové konferenci k výsledkům IOR Pell řekl: „Naší ambicí je stát se spíše vzorem finančního řízení než příležitostným původcem skandálu.“ Deníku Boston Globe řekl: „Ambicí je být nudně úspěšný, dostat se ze stránek bulváru. Stát se vzorem dobré praxe ve finanční správě a přitom dál generovat vysoké příjmy pro církevní práci.“
Akce a reakce
František očekával odpor ze strany oddělení, která čelila drastickému snížení pravomocí a vlivu. A ten se dostavil. Občas prosákl na veřejnost, jako když se vatikánský náměstek státního sekretáře v roce 2016 jednostranně pokusil zrušit externí audit společnosti PricewaterhouseCoopers. Jindy se odpůrci snažili situaci změnit potají.
Papež František byl mezi stoupenci církve natolik oblíbenou osobností, že se zasvěcenci, kteří chtěli jeho úsilí vykolejit, rozhodli zaútočit raději na Pella. Uniklé účtenky se v Itálii dostaly na přední stránky novin s titulky, že Pellův sekretariát štědře utrácí, zatímco ostatním snižuje rozpočty. Vatikán tyto zprávy odmítl jako „naprostý výmysl“.
Když to nepomohlo, Pellovi nepřátelé podnítili vyšetřovatele z australské vládní komise, aby prověřili pomluvy, že v době, kdy byl arcibiskupem v Sydney, nepostupoval správně v případech sexuálního zneužívání duchovními.
Na začátku roku 2016 australští vyšetřovatelé vyslýchali Pella tři noci v jednom římském hotelu. V roce 2017 dal František Pellovi prodlouženou dovolenou, aby se mohl vrátit do Austrálie a očistit své jméno v souvislosti s obviněním, že v devadesátých letech zneužil dva chlapce ze sboru.
Pell byl v roce 2018 v pěti bodech obžaloby odsouzen za zneužívání dětí. A ačkoliv odvolací soud v roce 2020 rozsudky zrušil, sekretariát pro ekonomiku se ze skandálu nikdy úplně nevzpamatoval.
Bez tvrdé a zapálené podpory Pella se často zdálo, že František při střetech s protichůdnými zájmy tradicionalistů a reformátorů váhá. Konzervativní křídlo tvrdilo, že suverenita Svatého stolce znamená, že vatikánské úřady jsou ekvivalentem ministerstev jakéhokoli jiného státu – což znamená, že při přípravě jejich rozpočtů by měla být zachována určitá míra důvěrnosti.
Kupící se problémy
Nedlouho po Pellově odsouzení se ve Vatikánu objevily náznaky dalšího možného finančního skandálu. Svatý stolec zahájil interní vyšetřování jednoho pochybného londýnského obchodu s nemovitostmi v hodnotě 350 milionů eur, který se měl týkat i některých nejvyšších duchovních.
V roce 2021 Vatikán otevřel nejrozsáhlejší trestní proces ve své historii, v němž bylo devět duchovních v čele s kdysi nedotknutelným kardinálem Angelem Becciuem obviněno z podvodu nebo trestného činu zanedbání povinnosti zabránit krádeži. Vyčíslená ztráta na londýnské nemovitosti činila 119 milionů eur. Tento proces trval více než dva roky a postupně se rozšiřoval o další finanční nesrovnalosti.
Proces v roce 2023 skončil odsouzením kardinála Becciua za zpronevěru a uzavřením celé řady finančních vyrovnání s dalšími obviněnými. Zdálo se však, že původní účel procesu se ztratil v tsunami novinových zpráv, které většinou vyjadřovaly přesvědčení, že špatné finanční návyky Vatikánu jsou příliš rozsáhlé a příliš zakořeněné, než aby je mohl napravit jeden papež. (Přestože Becciu v roce 2020 ztratil „práva a výsady“ kardinála, trvá nyní na tom, že se zúčastní nadcházejícího konkláve.)
Všechno však nebylo tak černé, jak se z mediálního obrazu mohlo zdát. Společnost Moneyval vydala v květnu loňského roku zprávu, v níž konstatovala, že Svatý stolec od prvního hodnocení v roce 2012 učinil velký pokrok jak v boji proti financování terorismu, tak v prevenci praní špinavých peněz.
Opatření, která František ve Vatikánské bance zavedl, byla považována za natolik účinná, že Moneyval naplánoval další kontrolu až na rok 2028.
Když byl v březnu papež hospitalizován kvůli dvojitému zápalu plic, zřídil Vatikán Komisi pro dary Svatého stolce. Komise se skládá z předsedy a čtyř členů a František se její pomocí snažil kompenzovat rostoucí náklady na provoz Vatikánu zvýšením charitativních darů od běžných katolíků a velkých soukromých institucí.
Spoléhání se na cestovní ruch a charitu není příliš spolehlivý způsob řízení státu – Vatikán loni zvýšil ceny vstupenek do Vatikánských muzeí o osmnáct procent na dvacet eur a přilákal asi 6,8 milionu turistů -, ale je to systém, který Svatý stolec používá už sto let a který Františkův nástupce zdědí.
Jednu věc však František jasně prokázal, a sice, že při získávání darů je charisma a sympatičnost důležitým faktorem. Příspěvky na Petrovy pence – finanční nástroj zavedený před tisíci lety Sasy v Anglii, jehož prostřednictvím obyčejní katolíci přispívají na podporu papeže – prudce vzrostly poté, co František vystřídal mrzutějšího papeže Benedikta XVI.
František však boj s finančními větrnými mlýny Vatikánu nestihl dobojovat, a tak to příští papež nebude mít vůbec jednoduché. Uvnitř Svatého stolce stále probíhají boje mezi jednotlivými odděleními a zdaleka ne všechny vatikánské finance jsou transparentní.
IOR nyní spravuje peníze pouze pro řeholní řády, římskou kurii, diecéze, kardinály, nadace a městský stát Vatikán, jeho zaměstnance a důchodce. V roce 2023 vykázala skromný čistý zisk 34 milionů dolarů a pro své katolické klienty spravovala aktiva ve výši šesti miliard dolarů.
Všechny vatikánské investice musejí být „konzistentní s vírou“ a řídit se zásadami církevní sociální nauky, posvátnosti života, úcty k lidskému životu a respektu k životnímu prostředí. To vyžaduje konzervativní investiční strategii, kdy IOR investuje 2,3 miliardy dolarů do dluhopisů a pouze 55 milionů dolarů do akcií.
Další hlavní starostí příštího papeže bude vatikánský penzijní fond, který se skládá z příspěvků vatikánských zaměstnanců. František nechal před deseti lety provést jeho historicky první audit a zjistil, že má deficit 1,5 miliardy eur. Navrhl opatření k řešení, ale nic se neudělalo a fond zůstává i nadále v červených číslech.
Podle posledního auditu z roku 2022 má penzijní fond deficit 631 milionů eur. V dopise, který v září napsal kardinálskému kolegiu, nabádal František k dalšímu úsilí, aby „‚nulový deficit‘ nebyl jen teoretickým cílem, ale cílem skutečně dosažitelným“.
A všechny tyto snahy mohou s příštím papežem vzít za své. Zatímco v oblasti náboženských dogmat se kardinálové obecně dělí na dva tábory – tradicionalisty a progresivisty – v oblasti finančního řízení nejsou hranice vůbec jasné.
Do doby, než bude vybrán nový papež, je úřadujícím papežem (nazývá se camerlengo) 77letý kardinál Kevin Farrell, rodák z Dublinu, naturalizovaný občan USA, který je všeobecně známý jako vatikánský „opravář“ finančních záležitostí. Má dobré vlohy pro výkon generálního ředitele, ale jen mizivou reálnou šanci stát se příštím papežem.
Totéž platí o většině amerických kardinálů. Ačkoli jsou zdatní ve vedení velkých a většinou úspěšných diecézí, mezi kardinály zřejmě není velká chuť dopustit, aby se do čela církve postavil Američan.
Foto Profimedia
Mezi reálné kandidáty na Františkova nástupce je řada osobností od tvrdých konzervativců, jako je ghanský kardinál Peter Turkson, až po progresivního filipínského kardinála Luise Antonia Tagleho. Mnozí v církvi, která se stále obává ztráty věřících v rozvojových zemích, se domnívají, že možná nastal čas pro prvního papeže z Asie nebo Afriky.
Podle sázkových kurzů je favoritem na příštího papeže sedmdesátiletý vatikánský státní sekretář, kardinál Pietro Parolin, dále kardinál Tagle, Ital Angelo Scola a Kanaďan Marc Quellet. Ti, kdo studují Vatikán, však vědí, že predikce a sázkové kurzy nemusejí vůbec nic znamenat. Třeba Františkova volba jasně ukázala, že papežská konkláve jsou notoricky nepředvídatelná.
Františkova vláda ukázala, že charisma a přesvědčivá vize reforem jsou sice důležité, ale stejně tak je třeba mít papeže, který je ochoten se pevně postavit staré gardě. Ačkoli duchovní vize příštího papeže nakonec rozhodne o tom, zda bude účinným vůdcem katolické církve, nepodceňujte význam toho, aby byl také tvrdým a nesmlouvavým generálním ředitelem – s jedním okem upřeným k nebi a druhým k pokladně.
The post Hledá se Ježíš s titulem MBA. Proč bude mít příští papež nejspíš problémy s penězi? appeared first on Forbes.
