Horkovzdušné balony z Brna. Jak firma Kubíček Factory ovládla světové nebe?

Forbes Před 2 týdny

Jsou příběhy, které se píšou samy. Ten o brněnské firmě Kubíček Factory je jedním z nich. Ke zrození odvážného snu v dobách normalizace stačila jedna kniha, parta nadšených trampů a otázka: „Proč bychom nemohli létat balonem i my?“ Je to příběh o snech, odvaze a inovacích. O cestě z garáže na vrchol, o tom, jak se z odhodlání rodí legenda, o tragickém pádu i znovuzrození.

Myšlenka, která zprvu vypadala jako bláznivý nápad, se postupně proměnila v realitu. Aleš Kubíček a jeho tým začali vyrábět horkovzdušné balony v brněnské garáži – bez zkušeností, ale s obrovskou vášní pro létání.

Dnes jeho firma s 240milionovým obratem patří mezi světovou špičku v konstrukci horkovzdušných balonů a české řemeslo doslova vynáší do oblak po celém světě.

S myšlenkou zkonstruovat horkovzdušný balon přišla parta trampů a dobrodruhů, kteří sice měli nápad a nadšení, chyběl jim ovšem inženýr, který by jejich sen zvládl přetvořit ve skutečnost. Jediný, kterého znali, byl strojní inženýr Aleš Kubíček, jenž se pro sen o létání balonem brzy nadchl stejně jako oni.

Aleš Kubíček pak s partou kamarádů založil v Brně Aviatik klub, díky němuž si i za komunistického režimu dokázali vytvořit ostrov svobodného komunitního bytí, pod kterým se mohli pustit do díla.

„Byla to skupina svobodomyslných lidí, horolezců, kteří dělali výškové práce na brněnských veletrzích, čímž si poměrně dobře přivydělávali a díky tomu si pak mohli dovolit koupit první prostory ve starém mlýně,“ vysvětluje Petr Kubíček, syn zakladatele, jenž se v současnosti o chod firmy stará.

Nejtěžší na tom všem bylo sehnat povolení od tehdejší československé vlády. Držení letecké techniky bylo před revolucí trestným činem. Vše proto probíhalo pod záštitou Svazarmu. Pod Aviatik klubem později vznikl i český paragliding, jachting, jeskyňářství nebo hudební soubory. Ústředním motivem byl ale pořád let balonem.

Mladým nadšencům, mezi nimiž nechyběli ani vědci a technicky zdatní lidé, se nakonec podařilo balon sestavit – i díky cennému know-how, které získali korespondenčně od amerických výrobců.

„Ty dopisy jsme objevili teprve nedávno. Dodnes nikdo z nás nechápe, jak se tátovi podařilo vést korespondenci přes železnou oponu,“ zamýšlí se Petr Kubíček.

Sestavit balon, který vzlétl, se poprvé povedlo v roce 1983. Shodou okolností to bylo dvě stě let od prvního letu bratrů Montgolfierových – francouzských vynálezců, kteří horkovzdušný balon vynalezli a jako první na světě s ním i vzlétli.

Českým vynálezcům trvalo vyvinutí prvního prototypu tři roky. Podílela se na něm celá parta kolem Aleše Kubíčka, včetně jeho bratra Ivana.

Výroba prvního balonu v lidech vzbudila obrovské nadšení. „Tátovi začaly volat aerokluby z celého Česka, že by chtěly rozšířit svou činnost o balony, a tak se hned po prvním letu začali věnovat i výcviku pilotů a instruktorů,“ vzpomíná syn zakladatele, který všemu odmalička přihlížel.

Jeden balon už samozřejmě nestačil… Prvním zákazníkem se stal Aeroklub Tábor.

Komplikace na sebe nenechaly dlouho čekat. „Když komunisté zjistili, že už to není jen parta kamarádů, ale začíná to být regulérní podnikání, zakázali to. Táta to ale nevzdal,“ říká hrdě pokračovatel rodinného byznysu.

„Přesvědčil výrobce letadel Aerotechnik Kunovice, aby rozšířili svou tehdejší výrobu o balony, a nechal se tam zaměstnat. Pod jejich záštitou vyvinul první sériové balony. Jezdil s nimi po výstavách a prodal jich zhruba čtyřicet,“ vypráví Kubíček mladší.

S příchodem revoluce Aleš Kubíček založil vlastní firmu, která zpočátku sídlila v rozpadlém pavlačovém domě v brněnském „Bronxu“.

Ve vývoji firmy Kubíček Factory nepřišel žádný výrazný zlom, společnost rostla postupně. Šlo to ruku v ruce s poctivou prací a přístupem k zákazníkovi. „Výhodou bylo, že jsme nikdy nezůstali na místě, neustále jsme se rozvíjeli a inovovali,“ podotýká Kubíček mladší.

Z garáže až na vrchol světové scény

Aleše Kubíčka si brzy všimli balonáři z Belgie, kteří měli zájem podpořit začínající tržní ekonomiku ve střední Evropě. Společně pak založili značku BB (Brno–Brusel).

„Viděli v tom obrovský potenciál – balony jsme prodávali za desetinu západní ceny. Aby Belgičané mohli tento rozdíl v ceně využít a prodávat je dráž, museli tátovi pomoct,“ vzpomíná Kubíček.

A tak začala éra reklamních nafukovadel. V roce 1998 už byla výroba balonů dostatečně silná, takže se činnost továrny rozdělila do dvou samostatných divizí. O tři roky později, v roce 2001, vznikla společnost Reklama Kubíček, specializující se na výrobu reklamních nafukovacích a heliových poutačů.

„Belgičané nám ukázali cestu na západní trh. Dali nám první impulz, jak se tam dostat a jak se tam chovat. Spolupráce ale trvala jen pár let, protože naše kvalita tenkrát nebyla tak dobrá,“ připouští Kubíček.

Další výzvou byly textilie na výrobu balonů. „Textilie jsme si nechávali vyrábět ve třech firmách, přičemž každá se specializovala na určitou část výroby. Kvůli tomu vznikala celá řada problémů, což nás dovedlo až na pokraj krachu,“ vzpomíná syn zakladatele.

Pak ale jeho otec přišel s převratnou myšlenkou – textilie si budou vyrábět sami.

„Všichni ho tenkrát odrazovali, že je to holý nesmysl, mít vlastní textilku. On ale nevěřil, že to nejde, a tak textilku založil, rozběhl a funguje dodnes. Když se zeptáte našich zákazníků, proč si nás vybírají, textilie jsou hlavním důvodem,“ vysvětluje s úsměvem Kubíček.

Doplňuje také, že na vývoji textilie se dnes podílí kolem patnácti lidí – od vývojářů přes technology až po výstupní kontrolu. Jejich úkolem je textilii neustále vylepšovat. „V tom jsme na světě unikátní. Tohle nikdo nemá,“ konstatuje.

Otce popisuje jako vizionáře, který dokázal vidět věci na deset let dopředu, přičemž věděl, že budou fungovat. „Zbytek rodiny tohle bohužel nemá, tak si pomáháme týmovou prací,“ poznamenává Kubíček.

S textilií, kterou v Kubíček Factory vyrobili, je spojen i světový výškový rekord z července 1998, kdy rakouský pilot Josef Starkbaum vystoupal do výšky 15 011 metrů s naprosto běžným obalem značky Kubíček Factory o objemu tři tisíce kubíků.

Podivuhodnou hříčkou osudu se tento slavný pilot narodil v Chornici na Svitavsku, kde Aviatik klub ve svých počátcích sbíral zkušenosti s šitím obalů v místní továrně na výrobu padáků.

Tragická nehoda zasáhla firmu i rodinu

Petr Kubíček vyrůstal s firmou a otci celé roky koukal pod ruce. „Táta byl z velmi chudé rodiny. Vyrubal tu firmu ze země. Jako dítě jsem vnímal jednak jeho obrovské nadšení, ale i tvrdou práci. Byl pro mě obrovskou inspirací,“ prozrazuje Petr Kubíček, který se poprvé aktivně zapojil, když mu bylo osm let. „Na své úplně první brigádě ve firmě jsem pomáhal opravovat střechu,“ vypráví.

Od patnácti let už pomáhal s montáží hořáků i při pletení košů. „Později jsem pracoval ve zkušebně textilie, na certifikaci nebo konstrukci,“ popisuje Kubíček, který mezitím dostudoval letecké inženýrství.

Po studiích se na rok vydal do Anglie v rámci programu Erasmus a pak se vrátil do firmy, která ho potřebovala jako vedoucího technického týmu.

Pak ale přišla nehoda, která rodině Kubíčkových převrátila pracovní i osobní život naruby. „V roce 2014 se táta vážně zranil na dovolené v Kolumbii. Půl roku jsme doufali, že se to zlepší, pak mi ale došlo, že táta, jak ho známe, už se nevrátí. Včera to bylo deset let,“ připomíná Kubíček smutně tragický okamžik, v jehož důsledku musel ze dne na den převzít odpovědnost za rodinný byznys i rodinu.

„Byla to obrovská změna. Do té doby jsem spoléhal na tátu a najednou jsem musel začít řešit všechno, včetně nepříjemných personálních a organizačních věcí, sám. Firma měla 110 zaměstnanců. Naštěstí táta dával hrozně moc prostoru kolegům, kteří byli zvyklí rozhodovat. Chtěl, aby rostli. Díky tomu jsme celý ten přechod nakonec zvládli,“ vysvětluje.

Majoritní majitelkou firmy je dnes manželka Aleše Kubíčka Naďa, která vlastní 75 procent. Zbylá procenta si mezi sebou rozdělili Petr Kubíček a jeho sourozenci.

Na chodu podniku se podílí i Kubíčkův švagr, který se stará o finance. „Důležitou součástí naší firmy je i Radim Poláček, který dal s tátou celou firmu dohromady – převáděl tátovy vize do praxe. Po třiceti letech v managementu teď dělá technickou kontrolu,“ upřesňuje Petr Kubíček.

„Máma se podnikání nikdy přímo neúčastnila. Je dětská psycholožka. Vychovala nás. Stála vždy za tátou a podporovala ho ve všem, co dělal. Vzpomínám si na dobu před Vánocemi, kdy jsme museli prodat auto. Ne abychom měli na dárky, ale na výplaty pro naše lidi. I tenkrát ho podpořila. Od té nehody se o tátu stará,“ vysvětluje Kubíček.

Nová éra

Poté, co Petr Kubíček převzal firmu, se mnohé věci změnily. „Postavili jsme novou továrnu. Ročně vyrobíme 190 horkovzdušných balonů a do svého sortimentu jsme přidali i letadla,“ popisuje rodinný nástupce.

Změnila se i konstrukce textilií. „Máme vývojáře na koše, hořáky i obaly. Pracujeme s trhem, sbíráme nápady z celosvětové komunity, abychom provozovatelům balonů ulehčili život a zvýšili jejich komfort. Za ta léta jsme provedli celou řadu drobných inovací,“ upřesňuje Kubíček.

Ze začátku milénia se naučili, jak komunikovat se zákazníky. Zároveň došlo k obrovskému posunu v řízení podniku. „Na počátku jsme byli typická rodinná firma. Od té doby jsme ale udělali organizační pořádky,“ dodává Kubíček.

Devadesát procent obratu dnes představují horkovzdušné balony. „Z dlouhodobého hlediska je to asi chyba, protože to, co se dnes ve světě děje, se dříve či později dotkne i nás,“ přiznává Kubíček a dodává, že na to reagují výrobou nafukovacích armádních cílů.

Armáda si koupí stroj a vedle toho si za zlomek ceny koupí atrapu, která vypadá stejně i na radarech. Letos budou své produkty poprvé vystavovat na Mezinárodním veletrhu obranné a bezpečnostní techniky IDET v Brně.

„Naším dlouhodobým cílem je, aby balony tvořily polovinu obratu. Na trh teď uvádíme i první ultralehké letadlo a další nohou našeho byznysu zůstávají nafukovadla,“ vypočítává Kubíček.

„Naše továrna byla vždy továrnou na radost. Balony jsou krásné výrobky, které dodávají radost lidem po celé planetě. Aby to tak ale mohlo být, musí být naše planeta bezpečná. V Česku si rozhodně nemáme na co stěžovat, jsme bezpečná a bohatá země. Ve světě tohle rozhodně není samozřejmost,“ připomíná podnikatel, aby navázal vysvětlením, proč se pouštějí do armádního projektu.

„Máme armádu, která nás chrání, tak jsem si říkal, že bychom měli nějak společensky přispět,“ vysvětluje s tím, že mají pevně zakotvený seznam států, kam chtějí dodávat.

„Jsou to země, které mají západní hodnoty. Už s nimi vyjednáváme o zakázkách. Loni jsme na několika armádních cvičeních ukázali, že jde o kvalitní výrobky. Zájem je opravdu velký,“ dodává Kubíček. S výrobou ultralehkých letadel jsou zatím na začátku. Prodej začne teprve letos.

Kromě létajících balonů dodali i nafukovací planety na Festival planet v Brně, který vznikl za covidu. „Byl to marketingový projekt pana senátora a ředitele Jiřího Duška, který za covidu přemýšlel, jak to udělat, aby lidé neztratili kontakt s brněnskou hvězdárnou,“ objasňuje Kubíček.

„Bylo to neuvěřitelné. V pátek to postavili. Přišlo několik set lidí. Pak to bylo na Facebooku, v neděli přišlo několik tisíc lidí a další den v Brně zkolabovala doprava,“ vzpomíná.

Vyrobit balon pro pilota plus čtyři členy posádky trvá čtyři týdny a stojí to jeden a půl milionu korun. Balon pro třicet lidí vyjde na čtyři a půl milionu korun a výroba trvá dvojnásobný čas.

V Kubíček Factory vyrábějí i balony speciálních tvarů. Jedním z takových byl například marketingový balon ve tvaru šroubováku pro firmu Vera. „Říkali nám, že to byl nejúspěšnější marketingový počin, co kdy udělali,“ usmívá se Kubíček.

Největší na světě

Na světě je jen asi dvacet výrobců horkovzdušných balonů. Brněnská firma je největším z nich. Ročně vyrobí až 190 balonů, přičemž devadesát procent z nich jde na export.

Má tři hlavní konkurenty – z Velké Británie, ze Španělska a teď se snaží jejich úspěch zopakovat i výrobce z Turecka. Kubíčkovy balony dobyly dokonce i americký trh, kde jsou největší a čtvrtý rok už porážejí i lokálního výrobce.

Živí je balony v turistických destinacích. Privátní baloning jako zábava pro kamarády, kterým to všechno začalo, už prý upadá.

Nejvíc vyvážejí do Německa a USA, kde teď s napětím sledují, jak se bude vyvíjet situace kolem amerických cel, s nimiž přišla administrativa prezidenta Donalda Trumpa. Dodávají ale i do zbytku světa, včetně těch nejexotičtějších zemí.

„Teď třeba jednáme s Tanzanií. Americký trh by mohly nahradit i armádní projekty,“ vysvětluje Kubíček, proč si s Trumpovými cly zatím nedělá velké starosti.

Na celém světě je asi šestnáct a půl tisíce pilotů balonů. Zákaznická komunita je tedy relativně malá. Kubíčkova firma se zároveň pořád potýká s nedůvěrou některých západních zákazníků k českému trhu.

„Štvalo nás to. Zrekonstruovali jsme si proto na Vysočině barokní zámeček, kde máme pilotní školu, a tam zveme zahraniční klienty ve snaze překonat nedůvěru, kterou má západní svět k exkomunistické zemi. Proletíme se s nimi balonem a teprve pak se vrátíme do brněnské výroby,“ říká Kubíček, který balony sám pilotuje. Stejně jako jeho manželka, jež kurzy vyučuje a stará se o zámek.

Baloning je podle něj bezpečný způsob přepravy. „Nehodovost je minimální. Předností balonu je, že se všechno odehrává za minimální rychlosti. Pokud k nehodě dojde, je způsobena lidským faktorem,“ vysvětluje s tím, že každoročně vede bezpečnostní seminář, kde probírá to něco málo nehod, jež se staly.

Společnost Kubíček Factory měla loni obrat 240 milionů korun. Pracuje pro ni okolo 120 lidí. Do budoucna se však chce neustále zlepšovat. Velkou výzvou je pro podnik například zmiňovaný nový výrobce z Turecka.

„Je teď v pozici, ve které jsme byli dvacet let zpátky, kdy jsme měli západní konkurenty a touhu jim dokázat, že to taky umíme. Západní konkurenti udělali jednu obrovskou chybu – podcenili nás. My jsme jim kradli zákazníky, protože oni nechtěli vyhovět jejich přáním. Uvědomili si to příliš pozdě. Takže my teď nesmíme zpychnout a zaspat,“ říká Kubíček.

Trápí ho ale, že lidí, kteří se věnují balonovému létání, ubývá. I proto se chystá uvést na trh úplnou novinku v podobě jednoduchého a levného balonu pro pilota a jednoho pasažéra.

„Bude extrémně jednoduchý na údržbu i obsluhu. Chceme lidem ukázat, že baloning nemusí být drahý. Na to, aby se naučili létat, jim stačí čtyři až pět víkendů. V květnu ho budeme vystavovat v Obchodním centru v Letňanech,“ prozrazuje.

Běžný let probíhá na vzdálenost deset až pětadvacet kilometrů. Kubíčkovi ovšem uskutečnili ze svého zámku let až do několik set kilometrů vzdáleného Rumunska. „Trvalo to devět a čtvrt hodiny,“ zmiňuje Kubíček.

V Kubíček Factory nikdy nešlo jen o balony. Šlo o sny, svobodu a odvahu zůstat sami sebou – i tehdy, když vás nikdo nechápe. A právě tohle nadšení dnes vynáší české řemeslo do nebes po celém světě.