Jeden byznys Francouzská revoluce čile rozhýbala: byznys s výrobou a údržbou gilotin. Teror, v nějž se události započaté 14. července 1789 dobytím pevnosti Bastila zvrhly, je dodnes varováním, jak mohou být ušlechtilé myšlenky utopeny v moři krve. Jde o jednoznačné memento, mnohem těžší je soud, nakolik a jakým směrem ovlivnila revoluce svět podnikání a ekonomiku vůbec.
Král přišel o hlavu, investoři o peníze. Při hledání bonmotu, který ve zkratce vystihne ekonomické dopady Velké francouzské revoluce, se předchozí věta vcelku nabízí. Není všeobjímající, ale není nepravdivá.
Bastila a s ní starý monarchistický režim – Ancien régime – padla, protože francouzská společnost nebyla zdravá, totéž však nejde říct o akciovém trhu v zemi. Pařížská burza cenných papírů vzkvétala, ale vzpoura proti vládnoucím Bourbonům, potažmo celé aristokracii, s ní nemilosrdně zamávala.
V červnu 1793 byla burza formálně uzavřena, v srpnu téhož roku zakázány akciové společnosti. A jen o měsíc později vypukl teror, jak je označována krutovláda jakobínů v čele s fanatickým Maximilienem Robespierrem.
Tomuto neúplatnému muži patrně nejde upřít dobré úmysly, avšak prostředky, jimiž se snažil naplnit revoluční heslo Liberté, égalité, fraternité (Volnost, rovnost, bratrství), byly nanejvýš odporné. Pro nebožáky odsouzené k popravě nebylo dost gilotin, mnohdy šlo o nevinné lidi. Étos revoluce byl zcela udušen běsněním lůzy, teroru padlo za oběť až čtyřicet tisíc Francouzů.
Psát v tomto světle o ztrátách investorů, kteří byli často rádi, že neztratili život, vypadá skoro nevhodně. Zdecimováni ovšem investoři byli – hodnota jejich dluhopisů klesla na třetinu, po zrušení akciovek dostávali směsné kompenzace.
Zničte všechno! Nestavte na minulosti! Minulost neexistuje!
Éra Robespierra přinesla velké paradoxy. Vrchní Jakobín (a veličenstvo kat) spouštěl gilotinu tak děsivě často, až setla hlavu i jemu. A ač byl nezkorumpovatelný, rozbujela se za něj korupce v dosud nebývalé míře a ve všech směrech.
I burziáni tento nekalý nástroj zkusili použít, ale špinavé praktiky – byť tasené hlavně ze zoufalství – se provalily a výsledkem bylo další kolo poprav.
Rozmařilý král, chudí poddaní
Spravedlivé je ovšem říct (a tím se vracíme k Bastile a k důvodům vedoucím ke 14. červenci 1789), že kromě myšlenkového konstruktu vyrůstajícího z osvícenství, které v sobě neslo politické a společenské konsekvence, rozhýbala davy k revoluci i neutěšená hospodářská situace.
Osmadvacet milionů Francouzů tvořilo v té době nejlidnatější národ Evropy, většině se ale dařilo špatně. A to kvůli nadměrným vojenským výdajům a také kvůli tomu, že státní kasu vysával skandálně rozmařilý styl života krále Ludvíka XIV. a jeho dvora (jen o servis vladařovi domácnosti se staraly čtyři tisíce sluhů a dvě stovky z nich pečovaly výhradně o Ludvíkovu vizáž, hygienu a zdraví!).
Šlechta a duchovenstvo byli navíc osvobozeni od daní, vysoké daně tak trápily nižší vrstvy. Tlakový hrnec byl díky vynálezu Denise Papina na světě už přes sto let, jeho krajané však byli v červenci 1789 natolik natlakováni zlobou, že ji nešlo udržet pod pokličkou – došlo k výbuchu, který neměl v historii precedens.
„Francouzská revoluce je vrcholným modernistickým prohlášením. Zničte všechno! Nestavte na minulosti! Minulost neexistuje!“ shrnul trefně pařížský otřes hudební skladatel John Corigliano.
Hodnota nových peněz se stala nižší než hodnota papíru, na kterém byly vytištěny.
Jenže „neexistující“ minulost se nepodařilo nahradit. Tedy adekvátně nahradit. Neplatí to zdaleka jen o finanční sféře, ale rozhodně i o ní. Ludvík IVX. dorozhazoval – těžko se rozhazuje, když jste o hlavu kratší – , místo něj však začala rozhazovat nová administrativa státu, který se posouval od monarchie k republice, aby se v roce 1792 republikou skutečně stal.
Cesta do pekel…
Nově zřízené instituce samozřejmě nesypaly peníze do vlastního luxusu, mohutné sumy tekly do projektů mající podporovat všeobecné blaho, takže se financovaly veřejné práce či potravinové dotace. Jestliže ale sháníte razítko na rčení, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, dostanete ho ve Francii na sklonku 18. století.
K financování snad prospěšných, ale zcela jistě megalomanských projektů se začala z posvěcení revolučního Národního shromáždění tisknout nové papírové platidlo, takzvaný asignát – postupně se ho vytisklo 19,7 miliardy a roztočilo se závratné kolo inflace.
Kupní síla asignátů se od první emise snížila o 99 procent a během pěti let se hodnota peněz revoluční Francie stala nižší než hodnota papíru, na kterém byly vytištěny. Následky byly devastující, postupně se rozložil systém manufaktur, došlo k nárůstu nejistoty, poklesu spořivosti, rozbujely se spekulace a již zmíněná korupce.
„Tíha inflace dopadla na ty nejchudší. Finančníci, obchodníci a spekulanti s komoditami se dokázali chránit. Hromadili zlato a stříbro a posílali je do zahraničí do úschovy a investovali také do umění a drahých šperků. Dělnická třída a chudí obecně neměli znalosti, ani prostředky k ochraně toho mála, co měli,“ shrnul profesor Richard Ebeling, bývalý prezident Nadace pro ekonomické vzdělání.
Ebelingovo konstatování lze snadno zobecnit, stvořit z něj častou charakteristiku revolucí: ty jsou páchány ve jménu těch nejpotřebnějších a nejslabších, aby právě jim nakonec nejvíc ublížily.
Krok do budoucnosti?
Ohledně Francouzské revoluce přesto mnoho expertů a myslitelů – mimo jiné Karel Marx – soudí, že uvedla tamější ekonomiku do moderní epochy. A to zrušením feudálního systému, zjednodušením právního systému a snížením tradičních kontrol a fiskálních překážek obchodu a průmyslu.
Akademici s tímto názorem vnímají Francouzskou revoluci jako vítězství buržoazních zájmů nad aristokracií, která po mnoho předchozích staletí držela půdu.
Světová peněžní moc se z Paříže přesunula do Londýna.
Liberální a konzervativní intelektuálové však těmto tezím oponují. Namítají, že ve srovnání s vyspělými průmyslovými zeměmi, především s Anglií a Německem, zůstala Francie až do roku 1914 převážně zemědělská. Podle nich to byla antikapitalistická revoluce.
„Po Velké francouzské revoluci se světová peněžní moc přesunula z Paříže do Londýna. Po následující tři generace si Britové udržovali staromódní koloniální impérium i moderní impérium podložené primátem na peněžních trzích,“ prohlásil americký spisovatel Gore Vidal.
Jde o trefné prohlášení, ale revoluce odstartovaná v tento den před 236 lety, se vzpírá jednoznačným výkladům. Zardousila kupy nevinných a z těch, kteří přežili, učinila často nuzáky, na druhou stranu přinesla závan svobody, dosud určené jen pro privilegovanou třídu. Lidstvo se v tu dobu svobody poprvé v masovém měřítku nadechlo a tím si na ni vztáhlo právo.
„V okamžiku, kdy Britové, Španělé, Portugalci a Američané a všechny ostatní velké mocnosti zachovávají otroctví, Francouzská revoluce ho bezvýhradně ukončuje,“ všímá si historik Tom Reiss.
To je na potlesk, jenže událost z července 1789 má mnoho aspektů, mnoho úhlů pohledu. „Faktem je,“ dodává Reiss, „že zrušení otroctví přivedlo Francouzskou koloniální říši takřka k bankrotu.“
The post Král přišel o hlavu, investoři o peníze. Velká revoluce zatočila se životy i byznysem appeared first on Forbes.
