Španělsko má za sebou fascinující vývoj v energetice. Země, která svou energetiku založila na obnovitelných zdrojích, se k ní po ropných i uhelných dekádách opět vrací. V transformaci na zelené zdroje byla dokonce světovým vzorem. Chtěla se zbavit i jádra, ale nedávný blackout jí zřejmě přepíše plány.
Elektřina ve Španělsku začala proudit v roce 1852 díky lékárníkovi z Barcelony, který elektřinou začal osvětlovat svou provozovnu. Ve velkém se ale síť začala rozvíjet až o více než dvacet let později, kdy bylo na moři na fregatě Victoria umístěno dynamo s parním strojem.
V roce 1881 byl založen první dodavatel elektřiny, Španělská elektrárenská společnost. „Byla to šestá entita na světě, která začala vyrábět a prodávat energii, po Londýně, Berlíně, Petrohradu, Chicagu a New Yorku,“ uvádí ve své práci věnující se historii španělské energetiky profesor madridské univerzity Diego Ibeas.
Až o dalších dvacet let později, v roce 1901, byla zveřejněna první oficiální statistika, která napočítala už 859 elektráren ve Španělsku. Z většiny byly fosilního původu, už tehdy ale 39 procent energetického mixu patřilo vodním elektrárnám. A v roce 1929 se hydroenergetika na španělské výrobě elektřiny podílela z 81 procent.
Zelený trend nicméně země na Pyrenejském poloostrově dál neposilovaly. Růst spotřeby elektřiny po válce si vyžádal nové zdroje a hydroelektrárny začaly přetlačovat fosilní elektrárny, tehdy zejména ty, jejichž kotle rozpaluje ropa.
Ta totiž byla až do ropné krize z počátku sedmdesátých let minulého století levná, barel ještě v šedesátých letech stál necelé dva dolary.
V roce 1973 už byla elektrická soustava Španělska propojena s Francií a Portugalskem a země měla zdroje o souhrnném výkonu přes 23 gigawattů, což odpovídá zhruba dvanácti současným Temelínům. Podíl hydroelektráren ale spadl na třetinu energetického mixu.
Ropa na začátku osmdesátých let vystřelila až k pětatřiceti dolarům za barel a Španělsko ji jako svůj hlavní zdroj elektřiny začalo opouštět.
Ropa byla nahrazována hlavně v té době levnějším černým a hnědým uhlím. A také se začalo uvažovat o jaderných elektrárnách, k jejichž výstavbě ve Španělsku ve velkém došlo až v devadesátých letech.
Foto Wikipedia.org, public domain
Ten hlavní energetický příběh Španělska, který byl a je vzorem pro celý svět, se ale začal psát až v roce 2000. Tehdy španělská vláda otočila kormidlem k zelené energetice a začala plánovat výstavbu obnovitelných zdrojů, zejména větrných turbín a fotovoltaických elektráren.
I přesto je za rok razantního poklesu ve využívání uhlí v tamní energetice označován až rok 2018. A o pět let později už Španělsko oznamovalo, že více než polovinu jeho roční spotřeby elektřiny zajistily obnovitelné zdroje, jako jsou vodní elektrárny, ale hlavně v posledních letech nastupující větrné a solární parky.
Španělsko se tehdy usadilo po boku Německa mezi světovými tahouny zelené energetiky. Cílem Evropské unie je totiž do roku 2050 snížit emise skleníkových plynů o devadesát procent a posunout energetický přechod k udržitelnějším energetickým modelům.
V zemi už běží jen pár fosilních elektráren, které nahradily ty jaderné, jež mají podle plánu vypnout své reaktory do roku 2035. Jenže dění z posledních měsíců tyto plány možná pozmění.
Rozsáhlý blackout, který postihl Španělsko na konci dubna, totiž pohnul jazýčkem na politické misce vah. Ačkoli oficiální vyšetřovací zpráva hovoří o tom, že za blackoutem stála souhra mnoha příčin, mnozí kritici ho přisuzují právě rychlému rozvoji obnovitelných zdrojů v zemi.
Jejich výroba je totiž nestabilní, řízení toků vzhledem k rozdrobenosti zdrojů je čím dál tím složitější, a síť tak často bývá přetěžována. Ať už za tamním blackoutem stálo cokoli, Španělsko jako ostatní země Evropy čekají stamiliardové investice do zrobustnění přenosové soustavy.
Blackout uvrhl na několik hodin do tmy celý Pyrenejský poloostrov i kvůli tomu, že je poloostrovem a na evropskou soustavu je tak napojen jen skrz přeshraniční toky do Francie. A potom už jen do Maroka. To snižuje možnost pomoct Španělsku ze zahraničí a tamní energetika je tak stále hodně ostrovním systémem.
I proto odborníci i politici už nyní diskutují o tom, zda by se plán odstavit zbylých sedm jaderných elektráren ve Španělsku neměl přehodnotit.
„Společnosti Iberdrola a Endesa (provozovatelé španělských jaderných elektráren, pozn. red.) požádaly vládu, aby znovu zvážila prodloužení životnosti sedmi španělských jaderných reaktorů, které mají být vyřazeny z provozu mezi lety 2027 a 2035,“ napsal v uplynulém týdnu španělský deník El País.
Foto Wikipedia.org, public domain
A vláda už na dopis odpověděla s tím, že má tři podmínky. Po provozovatelích elektráren chce, aby se zaručili k dodržování bezpečnostních standardů stanovených tamním jaderným úřadem, k zajištění stabilních dodávek a také aby případný prodloužený provoz jaderných elektráren nepřinesl vyšší náklady občanům, tedy vyšší ceny elektřiny.
S podmínkami provozovatelé podle El País souhlasí, naopak dodávají, že uzavření jaderných elektráren do roku 2035 by elektřinu zdražilo. Chtějí ale po vládě, aby snížila jaderné daně, které zatěžují provozy elektráren, a také aby se na jádro dívalo opravdu jako na zelený zdroj, který neprodukuje žádné emise.
Míč je tedy nyní na straně španělské vlády, ale už jen diskuse o posunutí harmonogramu svědčí o tom, že se mínění o jaderných elektrárnách ve Španělsku blackoutem hodně posunulo.
A pokud by k prodloužení harmonogramu odstávky opravdu došlo, mohlo by to přispět k dalším diskusím v Německu, které se stalo hlavním nositelem praporu rychlého zbavení se jaderné energie a své reaktory už před dvěma lety vypnulo.
Čím dál tím častěji se v médiích objevují názory, že to bylo ukvapené rozhodnutí, které by mělo být přehodnoceno. Blackout ve Španělsku by tak mohl změnit diskurz nejen v samotné zemi, ale i v Evropě.
The post Lesk a bída španělské energetiky. Země byla zeleným vzorem, pak přišel blackout appeared first on Forbes.
