Něco mezi nebem, zemí, horami a mnou. Osobní vzpomínka na Kláru Kolouchovou

Forbes Před 12 hodinami

Řada z nás ve Forbesu má na horolezkyni Kláru Kolouchovou, která ve čtvrtek zahynula během expedice na Nanga Parbat, velmi osobní vzpomínky. Není divu. Její příběh jsme v naší redakci sledovali deset let, Klára byla tváří obálky Forbes Woman, vystupovala na našich summitech.

I ve stínu smutné zprávy o její tragické smrti si dovolíme na Kláru vzpomínat tak, jak si ji pamatujeme. Jako na ženu vášnivou, charismatickou, energickou, veselou. A plnou života.

Nikdo jsme té zprávě včera pozdě večer nechtěli uvěřit. Že se Kláře Kolouchové stane osudnou právě ikonická Nanga Parbat, má v sobě hrozivou symboliku. Právě na tuto expedici se totiž nesmírně těšila.

Při té vzpomínce člověka až mrazí. Na loňském galavečeru Nejvlivnějších žen Česka v Mariánských Lázních, kde byla hostem jednoho z diskusních panelů, Klára Kolouchová s velkou radostí a nadšením informovala přítomné, že právě získala víza a těší se napřesrok na svou další cestu – do Pákistánu. Mělo k ní dojít letos v červnu.

Vystoupat chtěla na obávanou osmitisícovku Nanga Parbat. „Těžko se to vysvětluje, tu sílu, která mě k tomu místu přitahuje. Je to něco mezi nebem a zemí. Nebo spíš – nebem a horami. A mnou,“ řekla mi tehdy žena, která v minulosti jako první Češka zdolala hned tři nejvyšší vrcholy světa.

Byla nadšená a šťastná a nesmírně se na svou nejnovější expedici těšila. Její panel jsem tehdy moderovala. Nebyl to náš první rozhovor. Mluvila jsem s Klárou Kolouchovou během deseti let, kdy jsme její kariéru ve Forbesu sledovali, nesčetněkrát.

Vždycky zněla stejně zapáleně, stejně odhodlaně. Obdivovala jsem ji. A nebyla jsem sama. Klára Kolouchová byla horolezkyní světového formátu, ale také ženou, která inspirovala mnoho dalších žen – třeba v tom jít si za svým, i když vám to okolí rozmlouvá. Ano, třeba i za cenu velkého rizika.

„Ty nejhezčí věci v životě si musíme vybojovat sami,“ říkávala. Bylo to její motto. Klára dokázala bojovat. A některé z nejhezčích věcí ve svém životě si i vyvzdorovat.

Klára na mě navíc vždycky působila tak trochu jako čarodějka. Měla nesmírně šarmantní projev, dokázala lidi kolem sebe naprosto nadchnout, navíc byla skutečně velmi krásná, až uhrančivá žena. Její pohled byl přímý a opravdu skoro magický a její modromodré oči v kombinaci s divokými dlouhými kučeravými vlasy perfektně vystihovaly její podstatu.

Klára byla žena, která ve svém životě potřebuje pravidelně zažívat adrenalin, napětí, dobrodružství, sílu a i skutečný pocit radosti. Žena, která je ochotná a schopná dřít. Žena, která ráda překonává své komfortní zóny.

Rozhovor, který doprovázel její obálku v roce 2019, pro Forbes s Klárou Kolouchovou vedla Jana Počtová, režisérka, která s Klárou v tom roce dokončila strhující časosběrný dokument K2 vlastní cestou. Dnes večer ho k uctění památky vynikající horolezkyně uvede ČT2.

Spolu s ním chceme na Kláru zavzpomínat i trochu jinak.

Redaktorka Forbesu Pavla Francová měla ke Kláře mnoho let velmi blízko. Zde je tedy její vlastní pohled:

Když jsme se potkaly poprvé, přišla s berlemi, pochroumanou nohou po pádu na sjezdovce a nezdolnou energií. Široký úsměv a nechápavý pohled, proč by ji zrovna takováhle maličkost měla zbrzdit v přípravách na její první pokus o výstup na K2. Jako by ji snad měly berle zastavit od výstupu na druhou nejvyšší horu světa. Ani omylem.

Bylo jaro roku 2016 a Klára Kolouchová se intenzivně připravovala na svou velkou expedici. Společně jsme chystaly seriál pro magazín Newsweek, který tehdy vycházel v našem vydavatelství a kde Klára popisovala, jak trénuje, shání peníze i jak připravuje na odjezd sebe a svou rodinu.

Vždycky z ní zářila nezdolná energie a neskutečně nakažlivá radost. I když řešila problémy, byla to prostě další položka, která se vyřeší. Žádné okecávání, šla vždy k věci. Když má člověk sen, musí za ním jít. A ona šla.

Naše poslední setkání bylo krátké, rychlé. Slib, že si spolu zase dáme víno a budeme drbat všechno, už nesplníme. Ale vzpomínka na tuhle mimořádnou ženu s velkým srdcem, která žila naplno, tady zůstane napořád. Kláro, odpočívej v pokoji. Upřímnou soustrast rodině.

Redaktorka Forbesu Julie Mahlerová sledovala příběh Kláry Kolouchové od svého dětství – poprvé se Julie s horolezkyní setkala, ještě když byla na základní škole. A Klářin příběh ji provázel až do dospělosti. Právě Julie včera večer publikovala na forbes.cz smutnou zprávu o Klářině nehodě. A nyní píše:

U psaní včerejšího článku se mi třásly prsty brázdící klávesnici šokem. Pořád tomu nechci uvěřit a hloupě doufám, že se třeba někdo spletl. Před dvaceti lety nám ještě na základce, tehdy ještě s krátkými vlasy a s příjmením Poláčková, v učebně chemie povídala o horolezectví.

Vzala s sebou batoh, ukazovala nám jeho součásti a svěřila se nám, že mu říkají svině a někdy i hůř. Sprostá slova, které řekla před třináctiletými dětmi, mě ohromila. U nás doma něco takového neexistovalo, i místo slova „sranda“ se muselo říct „legrace“. Jenže mně její upřímnost učarovala a hltala jsem všechno, co říkala.

Možná proto si mě si vybrala, abych psala na tabuli poznámky. Nebyla to dobrá volba, nikdy mi psaní křídou nešlo. Bylo mi jasné, že to nebude čitelné, až trochu poodstoupím. Ale neodvážila jsem se jí odporovat. Už tenkrát jsem tušila, že jsem v přítomnosti velké osobnosti.

I když o svých výpravách mluvila polopatě, sálala z ní vnitřní síla a sveřepost. A ve mně probudila lásku k horám a ke sledování výprav těch nejodolnějších lidí světa.

Její slova pro mě byla jako mantra, na kterou si člověk vzpomene, když ji potřebuje. Nedokázala jsem tehdy věřit, že někdo může překonat bolest vůlí. Řekla toho během té jedné vyučovací hodiny tolik pro mě zásadního, že se mi to ovinulo kolem páteře a drží mě to vzpřímeně, i v situacích, kdy už by to tělo i duše raději vzdali.

Doteď z jejích slov čerpám, jsou pro mě i morálním kompasem a nikdy na tuto srdcatou, zabejčenou a tak moc statečnou ženu nezapomenu.

Nikdy.

Minulý rok jsem se na Forbes konferenci odhodlávala ji oslovit. Neodvážila jsem se. Absolutní starstruck, meet your heroes moment.

Už tu příležitost mít nebudu.

A taky si jen budu pamatovat ty krásně modrý, chytře pichlavý oči a vlasy vlající ve větru a lesknoucí se v měsíčním svitu, když kdysi přišla na loď na Vltavě na večerní promítání filmu kolegy horolezce Marka Holečka Boys 1970 o tragické české expedici do Peru. Nezapomenu nikdy.

Kolegyně redaktorka Forbesu Jana Pšeničková se zamýšlí nad tím, co v mnoha diskusích nyní opakovaně zaznívá – že vášeň a touha jít si za svým může vyžadovat i oběti:

S Klárou jsem se poprvé setkala před pěti lety v pražské Lucerně na galavečeru, kde byla jednou z oceněných osobností projektu Hvězdy Reflexu. Inteligentní, krásná žena v dlouhých šatech si se mnou u stolu povídala o životě, o dětech, o lásce k horám a skalám. Jako bych ji znala roky.

A mluvily jsme taky o dětech, o tom, jak je těžké od nich na expedice odjíždět. Cítila, že s jejím rozhodnutím mnozí nesouhlasí, vnímala kritiku a hlasy ve stylu: „Co jsi to za matku, když je pořád opouštíš?“ Jenže kdyby se vzdala svých snů, kdyby popírala sama sebe, jakým vzorem by pro ně vlastně byla?

Kláru jsem pak potkala ještě párkrát, vždy dobře naladěná, vtipná, věděla, co chce, a jaké překážky musí překonat. Zpráva, že zemřela, je bolestná. Bude chybět, své rodině, přátelům i světu. A taky horám.

Kolega redaktor Forbesu Pavel Kohár pak s Klárou vedl její zřejmě poslední rozhovor, který horolezkyně poskytla českým médiím.

Mluvil s ní krátce před expedicí: „Poslední odpovědi mi posílala z letadla, než zmizela ze signálu,“ vzpomíná Pavel na letošní červen. Tyhle Klářiny osobní postřehy v původní verzi rozhovoru nevyšly, přetiskujeme je v plném znění, tak jak je Klára Pavlovi odeslala.

Nejsem si jistý – ale matně si vzpomínám, že jste jednou řekla, že výstup je náročný, ale nejhorší je, že si na expedici nemůžete měsíc pořádně umýt vlasy. Pořád to platí?

To bylo ale přesně naopak! Zapletu vlasy do copu, navrch kulicha a měsíc je neřeším. Jako třeba teď v Pákistánu, za pár hodin zmizím ze signálu, z civilizace, jen já a nádherná „Nahá hora“ – Nanga Parbat. Těším se na tu vzájemnou intimitu.

Jak vnímáte ten poměr práce na zajištění peněz versus samotná expedice? Co je těžší a delší běh?

Expedice je za odměnu, ten moment, kdy jsem na letišti a vyrážím, to je jako startovací čára závodu, který právě začíná. A kterému vždy předchází měsíce intenzivních příprav a tvrdých tréninků.

Jedno bez druhého není možné, vnímám to jako jeden celek a baví mě obě polohy. A také si uvědomuji, jaké mám štěstí, že to není moje „práce“, že žiju svůj sen, kde nahoře někdy fouká.

Poslední otázka – vedete k horolezectví i svoje dvě děti? Kde s vámi byly nejvýše?

Vedu děti ke sportu a disciplíně obecně. K lásce k pohybu a sobě sama. A k tomu, že to někdy bolí, ať už na atletickém oválu, nebo v životě a je třeba se s tím popasovat. S dětmi nehledám vrcholy, ale společné zážitky. A ty nemusejí být nutně pozitivní. Zato vždy intenzivní.