Obsadil ho do jedné z jeho nejvýraznějších rolí faráře v legendárním snímku Je třeba zabít Sekala, spolupracoval s ním na karlovarském festivalu a díky golfu spolu objeli celý svět. Filmový producent Jaroslav Bouček pro Forbes zavzpomínal na nejsilnější momenty svého bezmála padesát let trvajícího přátelství s hercem Jiřím Bartoškou.
Na okamžik, kdy se s Jiřím Bartoškou poprvé setkal, už si producent přesně nepamatuje. Odhaduje, že to mohlo být na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Dost možná v Divadle Na Zábradlí.
„Pravidelně jsme se tam v klubu potkávali s právě Barťákem, Karlem Heřmánkem nebo Pavlem Zedníčkem. Tehdy jsem točil Chobotničky z II. patra,“ vzpomíná čtyřiasedmdesátiletý Jaroslav Bouček, který před revolucí pracoval jako vedoucí produkce v barrandovských ateliérech. Po revoluci začal vyrábět vlastní filmy, stojí například za snímky Amerika, Václav, Babí léto nebo Je třeba zabít Sekala.
První pracovní setkání s charismatickým hercem, který zemřel ve čtvrtek 8. května, už si však vybavuje přesně. V roce 1987 si Bartoška v produkci Jaroslava Boučka zahrál ve filmu režisérky Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam, kde ztvárnil postavu herce a milence Hvězdy v podání Chantal Poullain.
„Točili jsme jejich postelovou scénu v Grandhotelu Pupp, což se později ukázalo jako symbolické. V Puppu jsme se pak s Jirkou potkávali celých třicet let, co řídil festival. Karlovy Vary nás provázely celý život,“ popisuje Bouček, který po boku Jiřího Bartošky stál od prvních ročníků filmového festivalu pod jeho vedením a sám dodnes působí na pozici místopředsedy dozorčí rady.
„Hlídal jsem mu peníze,“ dodává producent, který ho zažil při jednáních se sponzory, politiky i hollywoodskými hvězdami.
Foto poskytl Jaroslav Bouček
„On byl jediný, který by i ty nejexponovanější osobnosti mohl teoreticky poslat někam a ony by se neurazily. Jeho chování vždycky mělo formu a jeho charisma je nezastupitelné. Není nikdo, kdo by ho nahradil, druhý takový člověk není,“ zamýšlí se Bouček.
Zároveň ale připomíná, že měl Bartoška i coby slavný herec velkou míru pokory. Dokládá to historkou z natáčení Sekala, kdy Jiří Bartoška na filmový plac v jihočeském Varvažově dorazil ve svém mercedesu. „Přijel trochu jako hvězda, ale když uviděl hrát polské herce Bogusława Lindu a Olafa Lubaszenka, tehdy už evropské hvězdy, začal se chovat jinak. Pokorně a s respektem,“ vzpomíná na natáčení legendárního filmu, který mu jako producentovi vynesl deset Zlatých lvů.
S Bartoškou se setkal pracovně také na natáčení seriálu Cirkus Humberto nebo ve snímku Odcházení. První a poslední filmový počin Václava Havla v roli režiséra producent zasadil do prostředí vily Čerych v České Skalici, kterou později spolu s dcerou Eliškou Kaplicky koupili a momentálně ji přestavují na kreativní centrum pro mladé umělce.
Centrum má nést odkaz architekta Jana Kaplického a právě také Václava Havla, jenž tu nechal silnou stopu. „Těšil jsem se, že na podzim, kdy se má centrum otvírat, pozvu Barťáka na večírek a zavzpomínáme na Odcházení. To už se bohužel nestane.“
Prezident Havel byl pro Bartošku i Boučka zásadní osobností, která je po desetiletí spojovala. „Barťák byl první, kdo řekl, že by měl být Havel prezidentem. V dramatických okamžicích revoluce mu pomáhal, vozil ho na schůzky, byl jeho pravá ruka. Znali se velmi dobře,“ vypráví Jaroslav Bouček a ve vzpomínkách se dostává ještě dál do minulosti.
Sám jako průkopník softbalu, který komunisté považovali za buržoazní sport a jeho rozvoji nepřáli, pořádal za totality kolem této komunity pololegální společenské akce. „Jednou jsem uspořádal ples v pražském hotelu Tichý a Barťák na něj přišel s Havlem, kterého právě pustili z vězení. Jeho první kroky vedly na náš mejdan, což s sebou neslo samozřejmě i zvýšenou pozornost estébáků. To byly hluboké osmdesátky.“
Jaroslav Bouček byl zároveň tím, kdo Jiřímu Bartoškovi představil svět golfu. Sám totiž tento, jak sám říká, buržoazní sport začal hrát v raném mládí díky svému tatínkovi, který mu v Československu už za první republiky položil základy.
„Nikdy jsem nebyl tak zapálený golfista jako Barťák s Markem Ebenem, kteří se stále špičkovali, kdo má nižší nebo vyšší handicap. Mě bavilo jezdit s nimi, vypít u toho lahvinku nebo si dát dobré jídlo a strávit společně hezký den,“ naráží Jaroslav Bouček na skupinu přátel z oblasti umění, sportu a byznysu, která si začala říkat G8, i když teď už čítá daleko víc lidí.
Kromě Marka Ebena mezi ně patří i výkonný ředitel karlovarského festivalu Kryštof Mucha, hudební skladatel Ondřej Soukup, grafik Aleš Najbrt, režisér David Ondříček, fotbalista Vladimír Šmicer, lékař Karel Filip, právník Jiří Štaidl nebo Jan Jírovec z Rockaway Capital. Společně po revoluci procestovali golfová hřiště od Jižní Afriky přes Kanárské ostrovy nebo Spojené státy až po Malajsii.
Foto poskytl Jaroslav Bouček
Producent se s Bartoškou setkával také na tribuně při Velké pardubické, kde závodila i Boučkova bílá klisna Sixteen. „Byť byla skvělá skokanka, nemohl jsem se na ty těžké skoky dívat. Najednou do mě začal strkat Barťák: Prosím tě, kam koukáš, Pardubická se běží úplně na opačné straně!“ vzpomíná Bouček na ročník 2008, v němž jeho klisna zopakovala svůj triumf z předchozího roku.
Producent připomíná i historky, které společně s Bartoškou prožili v městečku Deauville ve francouzské Normandii, kde v devadesátých letech producent rekonstruoval dům. „Pozvali jsme ho a manželka se bála, jak se bude taková hvězda chovat, abychom ho nějak neurazili. Naprosto ji šokoval svou lidskostí a pokorou. Pomáhal jí kupovat myčku na nádobí a sám jí koupil žehličku. Choval se prostě úžasně,“ vzpomíná Bouček.
Společně se v Deauvillu, kde se každoročně v září koná vyhlášený festival amerických filmů, procházeli po přímořské promenádě, kterou lemují převlékárny nesoucí jména hollywoodských hvězd, jež se filmové přehlídky účastnily. Robert Redford, Sharon Stone, Michael Douglas…
„Jdeme takhle s Barťákem při západu slunce, povídáme si a najednou k nám zamíří mladý kluk s holkou, batůžkáři, a zeptají se česky: Pane Bartoško, můžete se nám podepsat? Bylo vidět, že mu to udělalo dobře. V obklopení hvězd, byť nebyly přítomné, ho to dojalo, a říkal mi: Vidíš, ty vole, že jsem i tady slavnej!“
Jindy spolu zamířili do tamějšího kasina, kam je ochranka nechtěla pustit, protože na sobě měli jen tričko a šortky. „Barťák mě sprdnul, proč tam nemůžeme. Najednou se objevil ředitel toho slavného noblesního kasina, který poznal mě, a hned nás pustil. Štěstí nám přálo, dohromady jsme vyhráli tisíce franků. Takže nás nejen pustili, ale ještě jsme je zruinovali,“ dodává s nadsázkou Bouček.
Kasinové žetony prý nacházeli po kapsách ještě dlouho poté.
„Nedávno jsem jeden objevil a nalepil ho na fotku, kde jsem v převleku krupiéra z kasina. Před čtrnácti dny jsem to přinesl Barťákovi jako opožděný dárek k narozeninám. Strávili jsme spolu hodinu a půl u něj doma a tak trochu rekapitulovali naše historky a život,“ popisuje producent setkání, které nakonec bylo jejich poslední.
Zpráva o přítelově úmrtí ho zastihla v pražské Krči, kde se účastnil softbalového turnaje veteránů. „Věděli jsme, že to přijde, ke konci už to šlo velmi rychle. Když jsem se to dozvěděl, stejně mě to ale velmi zasáhlo. Večer jsme se sešli všichni kamarádi, padesát nebo šedesát lidí, v hospodě Na Čepu a řádně jsme Barťáka zapili. Myslím, že by měl radost, že jsme nesmutnili a společně na něj zavzpomínali.“
The post Obehráli jsme kasino a koupil nám žehličku. Vzpomínka na Jiřího Bartošku appeared first on Forbes.
