S koncem života se setkávají každý den. Pomáhají druhým, aby ho mohli prožít důstojně. Primářka Katarína Vlčková a vrchní sestra Pavel Klimeš z organizace Cesta domů mluví v podcastu Jak být lepší o tom, co znamená péče o umírajícího v domácím prostředí.
O smrti se ve společnosti takřka nemluví. „Ne každý se připravuje na smrt. A ani by to nebylo dobře, to by nám mohlo brát radost ze života,“ říká Katarína Vlčková.
Přesto věří, že když se smrt začne týkat někoho z našich blízkých nebo nás samotných, měli bychom mít prostor se na ni připravit. A hlavně: neměli bychom v tom být sami, pokud si to tak přejeme.
Téma smrti je ale v české společnosti stále tabu a snad ještě větší než kdykoli předtím. „Ztrácíme rituály. Lidé se bojí sdílet bolest a smutek, protože si myslí, že by měli být silní. Ale sdílení nás naopak posiluje,“ říká Klimeš.
Připomíná dobu, kdy bylo normální nosit černou pásku na rukávu, držet smutek veřejně a vědět, že okolí to respektuje. Dnes raději své emoce schováváme. „A to je škoda. Pro nás, i pro ty, kteří odcházejí,“ dodává.
Péče o umírajícího doma je čím dál častější. Lidé o ní víc vědí a nebojí se o ni žádat. Ale zároveň je důležité si uvědomit, že umírání doma není jediná správná varianta. „Každý má jiné možnosti, jinou kapacitu, jinou rodinnou situaci. Někdy je to dar, jindy traumatizující zážitek, který zůstává,“ upozorňuje Vlčková.
Cesta domů proto s rodinami mluví otevřeně a hlavně včas. „Ideální je, když máme možnost bavit se s nemocným i s jeho blízkými dohromady. A nastavit plán, který respektuje všechny, a především přání toho, kdo odchází.“
Zásadní roli v domácí paliativní péči hraje komunikace. „Dvě třetiny naší práce nejsou zákroky nebo léky, ale rozhovor. Naslouchání. Vysvětlování. Podpora,“ popisuje Klimeš.
A to nejen směrem k pacientovi, ale i k celé rodině. „Když vcházíme do rodiny, často nevíme, co kdo ví, co kdo tuší, kdo chce slyšet pravdu a kdo se jí bojí. A my jsme tam od toho, abychom to pomohli otevřít a nesoudili.“
Podle Vlčkové a Klimeše mluvit o smrti není slabost, ale síla. A i když se jí bojíme, může být nakonec klidná, důstojná – a doma. „Smrt je normální. Nepotřebujeme ji přivolávat, ale měli bychom o ní mluvit. Protože stejně jako se lidé rodí, tak i umírají. A je dobré být připraven,“ uzavírá Klimeš.
Jak je v dnešní společnosti vnímáno umírání doma? Je vhodné pro každého? Dá se na to připravit? Dozvíte se v novém díle podcastu Jak být lepší!
The post Smrt a smutek jsou tabu. Je to škoda, shodují se Vlčková a Klimeš z Cesty domů appeared first on Forbes.
