Vladimír Kondratěnko, expert na diamanty a člen prestižní antverpské diamantové burzy, popisuje svou cestu k nejvzácnějším drahokamům světa. V rozhovoru přibližuje, proč ho fascinují barevné diamanty, jak se proměňuje světový trh, co přináší umělá inteligence do designu šperků a proč podle něj syntetické kameny nikdy nenahradí ty přírodní.
Lásku i vášeň ke šperkům má v rodině. Jeho rodiče měli třicet let dva obchody se šperky na Václavském náměstí v Praze a on v tomto prostředí vyrůstal. K těm nejdrahocennějším si Vladimír Kondratěnko nacházel cestu postupně.
V osmnácti se rozhodoval, co dělat se stavebním spořením, kde měl dvě stě tisíc korun. „V té době mě už čím dál více začaly lákat diamanty. Rodiče pracovali se stříbrnými šperky, ale tam nebyla preciznost, o kterou jsem se zajímal,“ popisuje dnes vedoucí kanceláře Arete Diamond a člen diamantové burzy Diamantclub van Antwerpen.
Ptal se otce na radu a v pátém ročníku na střední jel na svůj první gemologický kurz do Londýna, zabývající se hodnocením diamantů od GEM-A. Tam se poprvé setkal s diamanty a vyzvídal, kde se dají koupit. O dalších prázdninách vyrazil „na blind“ do Antverp.
„Napoprvé jsem v Antverpách nepochodil, trefil jsem se do svátků. Pak jsem se lépe připravil, dva měsíce nato tam letěl znovu a mise byla úspěšná. Tři roky poté jsem se stal členem zdejší diamantové burzy,“ vzpomíná na své začátky v oboru špičkový odborník.
Na mladém muži je na první pohled zřejmé, že svou prací a diamanty žije. Nejvíce ho dokážou zaujmout ty barevné.
„Ty bílé jsou, řekněme, dost parametrizované, vše můžete dát do tabulky a vše můžete srovnávat. Není tam nic, co by mě dokázalo překvapit. Dokážou mě nadchnout fancy vivid žluté diamanty. Každý diamant je jiný a jedinečný. Vnímám u nich hodnotu, i když jsou levnější než ty růžové,“ říká.
Pro upřesnění – barevné diamanty jsou vzácné, není jich velký výběr, nelze je tak škálovat a standardizovat a zákazníci je většinou chtějí vidět naživo. Každá barva je způsobena něčím jiným. Žlutou mají na svědomí příměsi dusíku a růžovou strukturální deformace krystalické mřížky.
Jeho byznys se z devadesáti procent zabývá obchodem s broušenými diamanty. „Máme více než 850 zákazníků, zlatníků a výrobců šperků,“ říká.
Češi a šperky
Na vzestupu je podle něj trend žen, jež si samy kupují šperky, aby si připomenuly milníky ve vlastním životě. Ať už rodinné, nebo profesní. „Ženy si nechávají udělat šperk na zakázku, mají svůj vlastní design, svůj vlastní motiv. Myslím, že toho bude čím dál tím víc, protože pro navrhování šperků se dá snadno využít AI,“ říká.
Lidí, kteří si chtějí něco navrhnout sami a pomáhají si při tom umělou inteligencí, přibývá. Kondratěnko sám říká, že AI používají v oboru, zejména v navrhování designů, už poslední dva roky. „Jsem technologický nadšenec,“ nezastírá.
Najdou se však i tací zákazníci, kteří chtějí vyrobit kopii něčeho značkového. „Tomu nerozumím a to dělat nebudeme. Podle mě je dobré vnést do tvorby kreativitu nebo svoji vizi. Dělali jsme takto různé emblémy i šperky symbolizující důležité životní momenty,“ popisuje.
Jak u šperků docílit toho, že se potká osobnost tvůrce a osobnost zákazníka?
„U zakázkově vyráběných šperků je to snadné. Jinak záleží na tom, kdo je zákazník. Jestli si to kupuje žena, nebo muž. A jestli si to kupuje zákazník pro sebe, nebo jako dárek. Vize toho, kdo nakupuje, se nemusí potkat s vizí toho obdarovaného,“ říká Kondratěnko s tím, že někdy šperky předělávají.
Velkou část celého segmentu byznysu s diamanty tvoří svatební trh, a zejména zásnubní prsteny. „Stále je z devadesáti procent kupují muži ženám, novinkou ale je, že se ty páry už spolu dohodnou na ‚quiet proposalu‘, projdou tradičním procesem, ale zásnubní prsten vybírají spolu,“ říká.
Poslední dobou se podle něj na normy tolik nehledí a dává to smysl. „Žena bude prsten nosit celý život a neměla by nosit něco, co se jí třeba úplně nelíbí. Ještě častěji ženy dávají svým protějškům náznaky, když už tuší, že se to může blížit. Zmiňují, jaký druh se jim líbí, že nechtějí kulatý briliantový brus, ale naopak smaragdový brus, emerald cut,“ popisuje.
Sám pomáhal vybírat a vyrábět prsteny mnohým ze svých přátel, kterým třeba přišly screenshoty od jejich protějšků. „Žena to v podstatě naznačí, ale neztratí to kouzlo překvapení,“ vypráví.
Takové šperky ještě neopravovali. „Víceméně se zásnubní prsteny nepředělávají, ale darované náušnice jsme předělávali vícekrát. Jednoduše se nepotkaly mužovy představy o náušnicích s tím, co žena chce nosit,“ popisuje věcně.
Diamonds are forever
Hlavní slovo v oboru má světová diamantová jihoafricko-britská společnost De Beers, založená roku 1888. To ona přišla s ikonickou větou „Diamanty jsou věčné“ a vybudovala si odborné znalosti v oblasti průzkumu, těžby a marketingu surových diamantů.
Diamanty skutečně věčné jsou a v praxi to vypadá tak, že se generačně dědí a s nimi i jejich příběh. „Samozřejmě součástí příběhu je také to, že si je třeba i někdo nechá předělat. Možná je o to i zajímavější, když se šperk bude předávat dalším generacím,“ říká Kondratěnko.
Hodnota diamantu se dá podle něj rozdělit na subjektivní hodnotu šperku, tedy symboliku a význam pro jednotlivce, vůči ceně a hodnotě finanční. „Tyto roviny se někdy prolínají a jindy ne. Dost záleží na tom, za jakým účelem si klienti šperk pořizují,“ dodává.
Zásnubní prsten bývá velmi drahý a je v tom i část symboliky – muž dává najevo, jak mu na ženě a na jejich vztahu záleží.
Z odborného hlediska je mnoho faktorů, které určí jeho hodnotu, jenže to není úplně jednoduché. „Jakmile je diamant vytěžený, v podstatě nemáte – na rozdíl od drahých barevných kamenů, jako jsou rubíny, safíry a smaragdy – možnost identifikovat, kde se tak stalo. Z hlediska sledování původu je to výzva a je důležité, aby byla správně řešena dokumentace,“ říká.
Mezi hlavní lokace těžby patří Afrika a konkrétně Botswana, Namibie, Kongo, Angola či Lesotho. V minulosti byla velmi významná také Austrálie. Důl Argyle se proslavil velkým množstvím růžových diamantů, ale je již zavřený.
Jedny z největší zásob přírodních diamantů na světě má však Rusko. „Místní těžební společnost Alrosa produkuje asi třicet procent světové produkce ročně, samozřejmě jsou na ně ale uvaleny sankce,“ říká Kondratěnko.
První sankce z roku 2022 na přímý dovoz ruských surových diamantů se ukázaly jako nedostatečné. „Neřešilo to podstatu problému, protože se diamanty zpracovávají v Asii a na Západ se dostávají již broušené,“ vysvětluje. Tato situace oslabila tradiční diamantové centrum v Antverpách, jehož pozici začala přebírat Dubaj, méně citlivá na původ kamenů.
Proto země G7 v roce 2024 přistoupily k postupnému zákazu dovozu i těch ruských diamantů, které byly vybroušeny ve třetích zemích. Nejprve od jednoho karátu, od září od půl karátu. Od ledna 2026 se navíc celý systém kontroly zpřísní zavedením povinné a komplexní verifikace původu, pravděpodobně na bázi blockchainu, pro veškeré dovážené broušené diamanty.
V rámci těžby se zpracují řádově tuny horniny, aby se z toho dostalo pár karátů diamantů. Každý důl má spočítanou životnost, která je v rozmezí od dvaceti do padesáti let.
„Někdy se těžební společnosti rozhodnou, že prodlouží životnost dolu, a jdou ještě hlouběji. Dále se ví o relativně hodně nalezištích, kde se ale těžbu nevyplatí spustit. Je to příliš nákladné a není tam diamantů tolik. Vyhledávání, takzvaný scouting, naleziště je dost komplexní,“ vysvětluje.
Z těžby tedy diamanty míří do Asie, konkrétně do Indie. Ve městě Surat ve státě Gudžarát se brousí devadesát až 95 procent nalezených diamantů. Při broušení se dbá na to, aby byl diamant co nejoptimálněji zpracován za účelem dosažení maximální brilance a maximálního využití suroviny.
„Indové jsou nesmírně chytří a učenliví. Brousí se zde všechno a v naprosto špičkové kvalitě. Pak jsou menší brusírny například v Antverpách, tam se dělají speciální zakázkové věci či přebrušování,“ popisuje Kondratěnko. Když takovou zásilku na přebrušování posílá, vše má stoprocentně pojištěné.
Antverpy jsou skutečnou evropskou mekkou diamantů. „Znám tam brusiče, který dělá zakázkové broušení pro Tiffany a byl nám schopný přebrousit diamant, který měl původně čistotu IF a brus Very Good. Pod 1,5 karátu jde rapidně cena dolů, ale dokázal diamant přebrousit tak, že jsme dosáhli čistoty Flawless podle GIA,“ líčí Kondratěnko kvalitu diamantu.
To je nesmírně vzácné, protože GIA jako jeden z mála hodnoticích systémů bere v potaz i kvalitu povrchu diamantu – tedy polish – a zároveň symetrii a brus v kombinaci Triple Excellent, a to při zachování hmotnosti nad 1,50 karátu.
Jen pro vysvětlení, GIA je zkratka pro Gemological Institute of America, tedy Americký gemologický institut. Jde o neziskovou organizaci, která se zabývá hodnocením diamantů, drahokamů a perel a je považována za nejuznávanější světovou autoritu v této oblasti. GIA certifikace je důvěryhodný ukazatel kvality diamantu.
Na zjišťování kvality surových i broušených diamantů používají speciální skenery OGI a Sarine od izraelských společností. „U broušených se kámen položí na plošinu, která se otáčí, a kamera naskenuje všechny úhly. Jsme pak schopni diamant přebrousit tak, aby se zlepšila kvalita brusu, jež se analyzuje a software dopředu spočítá i úbytek hmotnosti,“ popisuje.
Otřes blyštivého trhu
Pojďme se ale vrátit o řádku let do minulosti, abychom porozuměli stavu současného trhu. Na konci devatenáctého století začala těžba těžba diamantů v Africe naplno. „Do té doby to byla záležitost šlechty, nyní je to ale velmi žádaný produkt, a jak je nás populačně více, jsou přírodní diamanty stále vzácné,“ říká Kondratěnko.
Do toho ale již v padesátých letech minulého století vstoupil trh se syntetickými, takzvanými lab-grown, diamanty. „Vizuálně mají velmi podobné vlastnosti. Vždy je ale možné rozlišit přírodní od syntetického, to je základ,“ říká. Vzácnost přírodních diamantů je však kvůli těm lab-grown verzím relativizována. „Je to celé ve stavu nejistoty, nepochopení a není to ustálené,“ říká.
„Perly si prošly něčím velmi podobným. Dostaly cenový šok, ze kterého se dodnes nevzpamatovaly,“ varuje Kondratěnko. „Když Cartier v roce 1917 kupoval budovu na Páté avenue v New Yorku, zaplatil za ni perlovým náhrdelníkem. Bylo sjednáno, že to je ekvivalent jednoho milionu dolarů. Pár let nato se na trh dostaly kultivované perly z Japonska a trh zkolaboval. O čtyřicet let později, v roce 1957, se perlový náhrdelník prodával v aukci za necelých dvě stě tisíc dolarů,“ vypráví.
Ale zpátky k drahým kamenům.
U rubínů, safírů a smaragdů je situace jiná. Tam kvalitní drahokamy neuvěřitelně rostou na cenách. „Mnoho mužů ženě koupí syntetický diamant, aby ušetřili. Muž to bude vždycky vědět, a pokud je to zásnubní prsten, pak je to celé postavené na lži. Hodnota diamantu, tedy podle mě, je vnímání příběhu – komplexity toho, jak se k nám dostane,“ navazuje Kondratěnko.
Příběh diamantů se datuje do dávné minulosti. Nejmladší přírodní diamanty jsou tři sta milionů let staré, průměrné stáří diamantů je jedna miliarda let. „To, co pak má žena na ruce, je sice zpracované a v jiném tvaru, ale tento diamant zde byl v době, kdy tu byli dinosauři,“ říká nadšeně.
I proto si podle něj společnost De Beers vybrala zmíněný slogan „Diamanty jsou věčné“ – takový by měl být i vztah mezi snoubenci a manželi. „Jde tohle nahradit něčím, co je dva týdny vyráběno v továrně, a už vůbec ne ekologicky? Hodnota není v tom, že se něco blyští na prstu, devadesát procent lidí pravost nedokáže poznat pouhým okem. Podle mě syntetické diamanty budou záležitostí lepší bižuterie, Swarovski se do toho pustil naplno,“ říká.
Společnost De Beers měla až do devadesátých let většinový podíl na trhu. Po dobu existence Sovětského svazu měla dohodu se Sověty, kteří z ideologických důvodů nechtěli diamanty prodávat přímo zákazníkům. De Beers odkupovala veškerou produkci všeho, co se zde vytěžilo. Tím pádem kontrolovala distribuční trh a ceny. Jenže s rozpadem Sovětského svazu tomuhle finálně odzvonilo a Rusové si začali diamanty prodávat sami.
Trh s diamanty podle Kondratěnka zažívá turbulentní dobu. Mezi lety 2021 a 2024 spadl import diamantů šperkařské kvality do Číny o 73 procent objemu a 82 procent hodnoty. A to byl zdejší trh druhý největší po Spojených státech. „Komunistická strana se rozhodla, že budou chtít vystoupit proti okázalému ukazování bohatství. Systematicky na sociálních sítích mažou produkty luxusního segmentu a lidé si je přestali kupovat,“ říká.
Naopak významný nárůst poptávky přichází z Indie. „Historicky byla čistě exportní, ale v posledních letech ekonomicky sílí a roste. Její domácí trh je teď světově druhý největší,“ popisuje.
V Česku zákazníci nejvíce nakupovali diamanty během covidu. „Lidé, kteří byli zvyklí cestovat a měli na to peníze, je v rámci lockdownu směrovali do tohoto segmentu. Seděli doma a přemýšleli o tom, že by si chtěli navrhnout náramek za půl milionu korun místo cesty do Ameriky,“ říká Kondratěnko.
Kvůli nezájmu Číny ale cena diamantů zažila pokles. „Najednou bylo velké množství diamantů, pro které nebyli zákazníci. Producenti snížili ceny, aby měli cashflow,“ komentuje.
Zaklínadlo „lab-grown“
Pojďme se ale pod sklíčkem mikroskopu, doslova, podívat na syntetické diamanty. V současnosti jsou dvě technologie, jak laboratorně vyrobit diamant.
„General Electric vyvinuli metodu High Pressure, High Temperature, kde lisy udržují vysokou teplotu a vysoký tlak po dobu týdnů. Simulují podmínky, které jsou hluboko pod zemským povrchem a ve kterých diamanty vznikají v přírodě. Je méně oblíbená, protože během výroby se používají urychlovače reakce a do určité míry se kov z lisu uvolňuje do diamantu,“ říká Kondratěnko.
Druhá metoda se nazývá Chemical Vapor Deposition (CVD). „Vypadají elegantněji a jsou to komory, které vypadají trochu jako mikrovlnky. Mají okénko, takže se tam můžete koukat a ten proces sledovat,“ líčí.
Ze směsi plynů se pomocí mikrovln udělá plazma a vytvoří se podmínky, kdy z plazmy diamant začne pomalu růst. Je chemicky čistší, což má dopad i na to, jak diamant reaguje na základní testy.
„Kolem roku 2017 producenti lab-grown diamantů začali říkat, že jsou ekologické a etické, a začali kydat hnůj na přírodní diamanty, jak jsou zlé, krvavé a konfliktní,“ popisuje. „Vytáhli všechny špatné události za posledních sto let, jež se staly u přírodních diamantů, ale už se třeba padesát let nedějí,“ navazuje.
Realita je podle něj taková, že v momentě, kdy africké země získaly nezávislost, pochopily, že nerostné bohatství je jedním z jejich hlavních příjmů. Těžba tam už neprobíhá tak, jak probíhala před sto lety. V Botswaně například těžba diamantů významně pomohla rozvoji zdravotnictví, infrastruktury a školství.
„A teď máte Leonarda DiCapria se značkou Diamond Foundery, do níž investoval deset milionů dolarů a která komunikuje, abychom nevykořisťovali Afriku a koupili laboratorní diamant z USA. Byl jsem na dvou událostech, kde byli minulý i současný prezident Botswany. Oba byli v šoku z toho, že pod záminkou toho, abychom na ně byli hodní, Botswaně způsobují ekonomické problémy,“ líčí.
„To je absolutní paradox, tam nikdo nikoho k těžbě nenutí. Tohle se celé zmedializovalo konfliktem, který byl v Sieře Leone mezi lety 1996 a 2002. Na jeho základě byl natočen film Krvavý diamant s DiCapriem. Ale tam byla teroristická organizace RUF, která zotročovala lidi,“ říká Kondratěnko.
Těžba diamantů například společností De Beers je v současné době o něčem jiném. „Je to nadnárodní společnost pod drobnohledem. Zaměstnanci mají nadstandardní platy a nadstandardní zdravotní péči. Tam nikdo nekutá někde kladívkem. Těžba probíhá industriálně,“ popisuje.
Za nejproblematičtější považuje diamanty z Ruska. „Afrika problém není. Pro Afriku jsou diamanty požehnání. Světový odborník Martin Rapaport říká, že Bůh dal diamanty těm nejchudším lidem na světě a zároveň po nich vzbudil touhu u těch nejbohatších,“ říká.
„Lab-grown diamanty parazitují na tom, jak jsou přírodní diamanty žádané. Často jejich producenti tvrdí, že jsou o třicet čtyřicet procent levnější. Jenže ony jsou reálně levnější o devadesát až pětadevadesát procent. A producenti na tom mají neuvěřitelné zisky,“ upozorňuje.
Kondratěnko navíc tvrdí, že uhlíková stopa výroby je mnohem větší než uhlíková stopa těžby. „Tuto produkci ze soláru úplně neutáhnete. Zejména v Indii a v Číně je to 62 procent a v Indii 74 procent energie ze spalování uhlí,“ říká.
V Česku je po nich nicméně poptávka velká. „Ano, mají skvělé optické a fyzikální vlastnosti, ale není to nic vzácného. Je to technologický zázrak. Ale že by to byla nějaká ekohitparáda nebo že bych pomohl Africe? No spíš ne,“ říká už zase věcně.
Sice podle něj v krátkodobém horizontu cena přírodních diamantů může ještě klesnout, je ale přesvědčený, že v dlouhodobém horizontu bude růst. „Poptávka po diamantech neupadne. Je možné, že cena lab-grown diamantů půjde níž,“ předvídá.
Při jakékoli koupi šperku na závěr doporučuje chtít od prodejce certifikaci. „Není drahá, pohybuje se v řádu stokorun. Je třeba chtít certifikát nezávislé gemologické laboratoře,“ doporučuje.
„Bohužel je velké množství pochybných laboratoří, které jsou rozšířené i tady v Česku. Základem pro každého kupujícího by měla být laboratoř GIA, jež systém hodnocení diamantů unifikovala a ostatní laboratoře ho převzaly. Potom třeba HRD Antwerp a IGI,“ radí.
The post Trendem současnosti jsou příběhy, nejen brus a karáty, říká expert na diamanty appeared first on Forbes.
