Jeho osmnáct let starý Gympl má na YouTube třináct milionů zhlédnutí, které mimo jiné znamenají popkulturní otisk, jímž se může chlubit jen málo českých filmů. Režisér Tomáš Vorel se nyní se svými hrdiny vrací. Jsou zkazky o Samotářích pro mileniály pravdivé?
Docela přesnou představu o tom, co se bude dít ve filmu Tomáše Vorla, získá návštěvník jeho premiéry už před promítáním. Osmašedesátiletý filmař tentokrát vtrhl do sálu, kam jako moderátor začal zvát i tvůrčí a hereckou delegaci. Při takových příležitostech je obvyklé suchopárně děkovat a dojímat se, Vorel se však rozhodne spolupracovníky pošťuchovat.
Herci Jiřímu Mádlovi začne například vyčítat, že ho kvůli závazkům spojeným s oscarovou kampaní jeho Vln klidně mohl nahradit skrze umělou inteligenci, herečce Kristýně Leichtové zase sdělí, že kdyby věděl, že se díky práci na hře Kingdom Come proslavila za hranicemi Česka, dá jí větší roli. Vorel oba vyvádí z míry, nedrží se scénáře, hraje si, očekává reakci.
Tenhle způsob vedení uzavřených situací vyhrocených absurdní zkratkou je vlastní jeho kdysi „domovskému“ divadlu Sklep i poměrně bohaté filmografii, v níž se to míhá stále stejnými pošklebujícími se obličeji, často vedlejšími postavami, které ale groteskní tón udržují především. U Vorla nejde o to, jestli člověk umí hrát. Jde o to, jestli člověk umí hrát u Vorla, říká Mádl.
Když tak partnerka jedné z hlavních postav Kolmana na cyklostezce potká manželova šéfa, jenž mluví s úlisným německým přízvukem, aby se po chvíli do hovoru bez ptaní zapojil blábolící bezdomovec Zrzoun, skoro si říkáte, že už nekoukáte na Vorla, ale na nějakou Troškovu pohádku, kde o krásnou Elišku bojuje kromě knížepána ještě čert Yvetty Blanarovičové.
V kultovním Gymplu, kde jsme před osmnácti lety potkali nejlepší kamarády Kolmana a Kocourka poprvé, však takových scén bylo mnohem víc, částečně díky vděčnému školnímu prostředí kantorských postaviček, které doplňovali napruzení rodiče, kteří s nezvedenými ratolestmi hovořili stylem: Matika je zbytečná? Ty si zbytečná.
Nic neumíš, nic nemáš, nic nejseš, rozčiloval se Kolmanův otec v podání Jana Krause ještě i ve Vejšce z roku 2014, tentokrát ale hlavní konflikty oba protagonisté kdysi spojení láskou ke graffiti řeší hlavně v sobě. Oba se takzvaně „zařadili“ – Kolman korporátem, rodinkou a hypotékou, Kocourek alespoň výtvarnými zakázkami, jimiž nahradil „ilegál“.
Kamarádi hledají ze své situace únik, ale každý trochu jiným způsobem, kdy se zdá, že dlouho už spolu sprejovat nebudou. Vorel se pokouší udržet napětí policejním pátráním, které mísí s hádkami Kolmana a jeho manželky, případně uměleckými ambicemi Kocourka, nic z toho ale není moc přesvědčivé, spíš ledabyle napsané a místy i odbytě zinscenované – první verzi scénáře ostatně Mádl s představitelem Kocourka, Tomášem Vorlem juniorem, údajně odmítli.
Vorel je sice „divoký pták“, jak říkal na premiéře Mádl, vrcholem satiry se tu ale zdá být přehnaně nadšený Kolmanův korporát poháněný motivačními hesly, a mluvící nočník, s nímž se potýká zmožená matka jeho dcery.
Že by se zde tedy podařilo vyhmátnout něco specificky „českého“ o mileniálech sevřených dvojbojem korporátu a hypotéky, se říct úplně nedá. Ale to nevadí. Vorel je prostě vždycky silnější, když může nechat matku Zuzany Bydžovské, aby jako zmatená alkoholička na zdravotní sestru láskyplně udeřila slovy „Ty tlustoprdko“.
Tahle „sociální groteska“ pochybných technických kvalit tak střílí tak trochu slepými, stále se vám ji ale nechce odepsat, protože je pořád dostatečně „jiná“. Pokud se magazín The Spectator nedávno ptal, jak se mohlo stát, že se kultura stala tak nudnou, „orchestrovanou“, a tedy sanitizovanou, Vorel do ní naštěstí stále přináší trochu spontánnosti jiné doby.
The post Z gymplu na vejšku a pak do práce. Jak se loučí Kolman s Kocourkem? appeared first on Forbes.
